porodsjarou

Neratovice, Libiš

723 753 568
jtrhonova(zavináč)seznam.cz

Osobní zkušenost

Můj čtvrtý porod.

Irena Drahotínská 01.10.2017
Tento příběh asi nebude hnedle tak krátký jak by se zdálo.
Asi začnu tím, že jsem čtvrté dítko neplánovala.
A ted to zkrátím a přijdu rovnou k porodu.... ;-)
Jsme na místě. V porodnici, kterou jsem si zvolila na svůj poslední porod.
Cestou z auta si držím břicho, jak mě všechno bolí. Mám pocit, že mi upadne celý spodek. Je mi zle od žaludku a chce se mi na velkou – ale za to může můj strach z nemocnic.
Příjem v klidu, k mému úžasu je muž se mnou, nikdo ho nikam neposlal, nevyhodil ho za dveře... na monitoru jsou vidět slabé dvě kontrakce během 30minut... "výborně... to jsem fakt potřebovala."
PA, taková mladičká a moc milá se mne ptá, jak mi je. A já že mi jdou bolesti přes záda, do třísel a do podbřišku... ona na to, že takové kontrakce moc na monitoru vidět nejsou...
Po vyšetření mladé doktorky závěr: pomalu začínáte rodit, ale jste na 1cm. Vzhledem k tomu, že je to váš čtvrtý porod a máte doporučeno od Diabetologické lékařky nepřenášet, tak uděláme příjem a domu už vás nepustíme. Ještě mě uklidňují, že jakmile se to rozeběhne, půjde to rychle... cha cha – další lež. :-D
Ubytovaná jsem na pokoji, kde spí dvě maminky a mají u sebe malá miminka. Muž tam se mnou být nesmí.
Tak co ted? "Můžu se jít ještě projít? Ne, už nikam nemůžete, už jste přijatá do péče."
S mužem si sedneme na chodbu a přemýšlíme co dál. Je pět hodin ráno.
Já to psychicky nedávám a rozbrečím se, že jsme raději měli zůstat doma... že jsem kráva pitomá a nepoznám, že rodím čtvrté dítě... :-(
Muž je naopak rád, že jsem v péči a že si mne tam ohlídají.
Muže posílám domů za dětmi a domlouváme se, že dnes si je nechá doma, abychom nemuseli řešit logistiku vyzvedávání ze školky. Já stále doufám, že ten den porodíme.
Je středa 8.6., říkám si, že krásné datum. Prví syn je 8.3. - alespoŇ by si to manžel pamatoval.
Celou středu slabé kontrakce, které rozcházím, chodím do sprchy, chatuji s holkama jak na tom jsem a vylejvám se jim, jak jsem nasraná, že hekat můžu i doma. Před očima mám svůj první porod a jeho martirium na rizikovém odd Motolské nemocnice.
Strašně mi chybí děti...
Po několika vyšetření a monitorech nález 2cm. Dr. Mi dokonce dělala UTZ, aby zjistila polohu mimča a velikost. Tvrdí mi, že dítě by nemělo mít přes 4kilča, ale dovětkem dodává, že s občas ultrazvuk odchýlí o 400gramů. Když se vyměnili směny, jiná Dr.mi na rovinu řekla, že když se to nepohne, začnou vyvolávat – moje noční můra... Psychika je na bodu mrazu...
PA jsou tam skvělé, mám prý hodně odpočívat pokud to půjde a nabírat sílu na to hlavní co mě čeká...  Z vlastní iniciativi mi jedna PA donesla nahřátý polštářek s peckama.
Opravdu mám štěstí na skvělé přátele a kamarádky... celou dobu jsem v kontaktu a pomáhá mi vykecat se jim se svou situací, tu a tam se i zasmějeme.
Se svými Anděly Verunkou a Olinkou si telefonujeme, chvílemi jim pláču, že si připadám jako idiot a nepoznám že rodím ale že mi je fakt zle..Jejich rady a slova mě staví na nohy a co se týká psychiky je mi lépe a lépe... Tímto jim převelice děkuji. :-)
Dalším moji andílci mi radí po chatu na co se zaměřit, jak stimulovat porod, jak se uvolnit a naladit na to, že opravdu jdu rodit.
Je večer a už mě nikdo nekontroluje, jen natočí monitor. Miminko se má báječně.. na monitoru opět jen slabé vlnění kontrakcí, ale spíše směšné.
PA se mě ptá, zda jak mi je, zda chci něco na spaní – prý je to neškodné a porod to nezastaví a já se vyspím.... já odmítám, nechci porod zastavit. Naštěstí na půl noci usínám.
Je čtvrtek ráno 9.6. břicho mě bolí od poslíčků. Už vím, kde všude mám rozestouplé břišní svaly... čeká mě další kontrola po vizitě - na příjmu je mladičká doktorka, která už mě vyšetřovala a dělala UTZ – prý mě vyšetří denní ošetřující lékař a prý je moc milý.
Ano, vyšetřil – nic příjemného, kdyby nebyl tak milý a ohleduplný, asi bych bolestí kopla. Zpětně si myslím, že provedl Hamiltona, ale to se můžu jen domnívat.
Jeho verdikt 2,5cm. „Fajn pane doktore, takže nález stejný jako včera?“
„Ale neeee, paní doktorka má menší prsty než já, odvětí mi doktor. Dneska porodíte.“
„No víte pane doktore, to já si myslím už od soboty.“ A to dítě ještě není na světě a už má svou hlavu, že se mu ven nechce“ - mladičká Dr. I zkušený Dr. se smějí. Mě už do smíchu moc není.
Dorazím zpět na pokoj, maminky co jsou tam s miminky se ptají tak co? No to už skoro nemluvím a chce se mi brečet, že 2,5cm a je mi zle.
Volám manželovi, aby i on moje emoce vyslechl a bulím mu do telefonu jak malá holka.
Za chvíli za mnou dorazí jedna milá PA, která ten den bude sloužit.  A tou milou a úžasnou PA je právě Jaruška Trhoňová (samozřejmě, že se to dozvídám až po porodu, že ...) Dodala mi neskutečně odvahy a hlavně mě uklidnila. ;-) Jestě jednou moc děkuji.
Ptá se mě jaké byly předchozí porody. Radí ať jedu domu. „Doma se rozrodíte a navčer přijedet zpátky...."
Já na to v slzách, že mě nikdo nikam nepustí.
„A kdo vám to může zakázat?“ Tak se běžte alespoň projít nebo si kupte dole něco dobrého na zub.“
„Až v 10,30 vám přijdu natočit monitor …"  :-)
Fajn, svlékám pyžamo a natahuju si tílko a legíny... jdu do kantýny pro něco na zub. Jen tedy cestou takové kontrakce, že jsem ráda že výtah je blízko. V kantýně je to taky veselé, aby nikdo nepoznal, že prodýchávám kontrakci. V parku je fajn, jen nevím jak sedět nebo zda si lehnout? :-D
Je mi blbě, břicho bolí, kontrakce přicházejí a odcházejí.. Udělám si tam manikůru, sežeru ten koláček a asi půjdu zpět, potřebuju si lehnout. Asi půl hodiny se belhám zpět na oddělení.
V 10,30 přiveze na pokoj monitor mladičká PA, která mne přijímala... je moc milá. Čeká s připnutím pásů až pomine kontrakce. Na monitoru se něco rýsuje, fajn konečně mi někdo uvěří že rodím, že fakt nekecám. Ale to spíš byl můj pocit, nikdo o nerození a rozbíhajícím se porodu nehlesl ani hlásku. Věřili mi a já začala věřit i jim.
Jdu do sprchy, jsem tam snad hodinu a mám pocit, že už odtamtud nevylezu. 
Musím.. přijde pro mě PA a když vidí můj stav, jde se na přípravu. 
Klystýr neodmítám, moje fobie, co kdyby... :-D Kontrakce po klystýru zesilují, nevím jak na té míse mám sedět.
Poté jdeme na monitor do přípravné koupelny, na monitoru se mi chce mezi kontrakcemi strašně spát. Dostanu první ATB na streptokoka. Vůbec si neuvědomuji, že už rodím. Stále se připravuji na to nejhorší. 
Jediná nepříjemná věc v koupelně je vůně z přechozí koupele.. Zlatá mladičká PA dělá vše možné, aby ten (pro mne smrad) vyvětrala. Dle nálezu jen na 3cm - "safra to není možný, vždyť se to stupňje... Napouští mi vanu, já stále ležím a chci spát. Je mi jedno že je to na lůžku v koupelně.Trochu si s PA povídáme a ona se ptá jaké byly předchozí porody. Také se ptá, jestli už konečně víme jméno, aby i ona věděla, kdo jí tam skoro dva dny okopával a utíkal před sondou z monitoru. "Sestřiško nevíme, my se nemůžeme s mužem dohodnout." Do papírů jsme vyplnili jen holčičí jméno.
Žádám, abych mohla zavolat manželovi. 
Přeci na tu největší práci nebudu sama. Chci ho tu mít, ať si to se mnou taky užije. 
To je kolem oběda - volám muži: "Miláčku, pojeď prosím jestli můžeš."
V kolik dorazil netuším, zdálo se mi to nekonečné. Máme to cca 45minut od domu za předpokladu, že není provoz. 
Jdu do vany, stále se PA nelíbí moje poloha. Musím si sednout a uvolnit se. Já chci naopak být opřená o vanu a houpat se v bocích. Jenže tak to mimžo nemůže sestoupit.
Ptá se mě, jak mi je a co cítím. 
"Cítím že se tělo otevírá, cítím všechny svaly. KOntrakce mi stále jdou od kříže, přes podbřišek až do třísel." Hodně cítím i břišní svaly, je to nepříjemné.
Po chvíli další monitor, to už je tam muž.. sedím na rodící podkově. PA je překvapená, jak tam sedím. "No aby ne, moje rozsahy je to jediné co mi zbylo po X telech perné dřiny a baletu." Manžel povídá "víte ona je manželka baletka." 
"Aha".
Je mi strašně příjemné jak mi PA s mužem masíruje záda v oblasti, kterou mám dost zničenou právě z tancování. Jen muž je dost hrubý, říkám si o masáž PA - drzost já vím.
Další vana - vyžaduji manželovu ruku, potřebuji se něčeho držet a něco drtit. "Jooo, mají tam mít madla." :-D 
Někde mezi tou dobou se musíme s mužem ještě domluvit, jak to uděláme s logistikou. Starší děti jsou ve školce, nejmenší je doma s mojí mamkou. Proběhne několik telefonátů, děti jsou pořešeny. Ze školky slyším paní učitelku, která nám přeje hodně štěstí a hladkuý porod. 
Další hodiny jsou stále stejné, střídání vany, monitoru, moje nadávání, že to byl hloupý nápad jít rodit.
Pouštíme si z mobilu ABBu - Mamma Mia - jen občas přes zvuk sprchy není nic slyšet. 
Ve vaně nevím jak sedět. Lámu si nárty, abych tu bolest přebila.. nějak to nepomáhá.
Mám vylézt z vany a jít na vyšetřovnu k Dr. Nemusím, přijde další PA - ta která mi ráno radila, abych jela domů. Místo Dr. mě vyšetřuje ona - z koupelny nemusím odcházet. 
Ptám se jak? "Na 6" "No doprdele, to není možný". Obě PA odchází a nechávají nás opět s mužem svému osudu.
Chce se mi brečet, kontrakce cca po půl minutě. Nenechají mne ani odpočinout. 
Zavěšuji se na muže, houpeme se v bocích, hraje nám Mamma Mia a my skoro tančíme ploužáček. Jen u toho rodíme. :-D
Další vana, ve vaně vyšetření, branka nechce zajít, čípek je dost tvrdý. V kontrakci mi PA roztahuje branku. K jejímu překvapení to bolí méně než kontrakce. Byla mila, chválila mne, jak jsem šikovná. To bylo to nejmenší při tom všem co jsem zažívala.
PA přináší čípky na změknutí čípku... prý si je můžu dát sama i ve vodě. Ptám se sama sebe, kam se to strká.. nestíhám se zeptat PA - nutí mě to přitlačovat.
Musím z vany,  PA mě chce vyšetřit a zkontrolovat mimčo. 
Jen co lehnu na lehátko vedle vany, PA mi do konečníku vrazí ty čípky. Ještě, že to udělala ona, já bych je dala jinam. :-D Dostávám druhou kapačku s ATB na streptokoka.
Mezi kontrakcemi na pár vteřin usínám, ale jen co přijde kontrakce, je mi zle, motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Nutím muže, aby mne udržel při vědomí a nenechal mne klesnout do spícího stavu. Bolesti jsou nesnesitelné, vidím všechny svaté a moje tělo začíná samo křičet.. Samotnou mě to děsí.. připadám si jako hysterka, ale nejde to potlačit. To je PA opět zpět, přivírá nám dveře od koupelny. Asi ji přivolalo moje řvaní šelmy lvice. 
Ležím na boku a tělo tlačí samo, najednou pri mírném přitlačení praske voda.. "Hurá, praskla sama". "Vidíš, poprvé ti voda praskla sama" - směje se můj muž.
To už začínám vnímat jen, že jsou v koupelně obě PA (Monika a Jarmilka) a dávají mi instrukce. "Jakmile skončí kontrakce, jdeme na sál."
Probírám se z komatu a hlásím "tak jdeme, ale bojím se, že cestou jich pár přijde". Na sál je to asi 20kroků.
Jen co jsme před sálem jde na mne kontrakce. Křičím na obě PA, které mne pomáhájí při cestě z koupelny "KONTRAKCEEEEE".
"Nevadí, jsem tu, klidně si klekněte na zem a můžete tlačit".
Před sebou vidím tu krásnou nafukovací podkovu, kterou jsem měla i v koupelně.
"Jestli skončila kontrakce tak šup na lůžko."
Ani nevím jak jsem se tam dostala, lehla jsem si okamžitě na bok, kde mi bylo příjemně i v koupelně. Tělo začíná tlačit za mne, já se jak v tranzu a nevím co se se mnou děje... řvu jak na lesy. Potřebuji si jednou nohu podložit, neudržím ji zvednutou. Levou nohu mi dávají do visu. Já tlačím dál, bohužel opět se zvuky rodící šelmy. Ani nevím kde se to ve mne bere. Cítím, jak se mi napíná celý spodek, varixy na rodidlech a bohužel i hemoroidy, se kterými bojuji celé těhotenství. 
Pálí mě celá dolní Já. V zoufalství se ptám, zda už je venku hlavička.
"Ne, ještě není". Najednou cítím, teplý obklad. PA mi dala teplou žínku na hráz a drží ji tam. A to jsem to ani neměla v por. plánu. 
Tlačení je nekonečné, jsem zoufalá, že hlava ještě není venku. Druhá PA mi koruží prsem kolem hráze a pomáhá hlavičce na svět. Najednou povídá:
"Chcete si sáhnout na hlavičku?" 
"No jasně". Krásný pocit, který mě nakopává a dávám se ze všech sil do tlačení. 
Mám pocit, že to dole celé praská a že mi lezou ven i střeva. 
Při tlačení křečovitě svírám celé opěradlo porodního lůžka, zatínám všechny svaly v těle. najednou se mou lůžko jede dolů. Po porodu jsem se dozvěděla, že jsem loktem sama stlačila čudlík na polohování. :-D  Prý se všichni divili co se to najednou děje.
Tlačím dál, najednou rup, teplá voda, hlavička je venku. 
Nastává trochu úlevy. Před očima mám videa porodů, kde se hlavička zasekne a mě se zdá nekonečné pro dítě, než se porodí i tělíčko. Je mi těch dětí líto, tak se dávám dál do boje a za stálého řevu talčím dál.. lup, je venku tělíčko. Úleva neskutečná. 
Ani nevím jak ale najednou ležím na zádech. PA mi podává mimčo, já se směju, chce se mi brečet. 
Začínám vnímat, že v místnosti je i lékař, který jen přihlíží. 
Je tam i dětská sestra, která mi oznamuje, že je mi minko v pořádku. 
Mám mimčo na svém těle, hladím ho. On řve, zdá se mi celý fialový. Ale je v pořádku. 
"jen ať si zařve, alespoň nastartuje pořádně plíce."  odvětí dětská sestra.
Dle domluvy a našeho por. plánu mi nechávají mimčo na těle. 
Čekáme až dotepe pupečních. 
Já děkuji PA, že mi pomohly. 
Po nějaké chvíli pupečník dotepal. 
"Chce tatínek přestřihnout pupení šňůru?" zeptá se PA. 
Tatínek odmítá, já se hlásím... tak stříhám za komentářů PA, abych nestřihla vedle.
Přijde Dr. - znám ho z poradny, je to primář porodního odd. Hlásí, že šití je jen na 3stehy. Já v duchu děkuji PA , která mi dobrovolně držela hráz teplou žinkou (nebo co to bylo).
Ptá se kolikáté dítě, když slyší čtvrté, jen pozvedne obočí. Poté sám povídá, že byli doma 3kluci a přidává historku o krupicové kaši a třech lžících - kdo jedl pomalu, měl hlad. :-D 
Zažíváme 2hodinový bonding, nikdo nás neruší. PA mi donesla peřinu a my si tam lebedíme s mimčem, které se hned začalo samo sápat po prsu. Hned se přisál. :-D
Nikdo nám nebere mimčo. 
Já si užívm ten uzlíček, který se mi nezdá tak malý a jsem strašně zvědavá kolik váží. 
Ty jeho ruce, to tělíčko. "Není moc veliký?" Ptám se muže.
"A jak se bude jmenovat?" "Daniel"  - i můj tatka by si to přál.
Po dvou hodinách jde muž nechat malého zvážit, PA mi pomáhá vstát a jít do sprchy na pokoj. Kouknu se  na své břicho a je nějaké malé, ale stále vypadá jako by tam jedno mimčo zapomněli  - to mi samozřejmně musel manžel taky hned vpálit.:-D 
Po sprše mi nese muž ten uzlíček a hlásí 
"Neuhodneš, víš kolik má?"
"No asi přes 4kila co? Když mi nešel prodit"
"Ano, má 4400g a 51cm. Je to zatím největší dítě co jsme rodili."
Daniel se narodil 9.6.2016 v 16:50hod. Přesně měsíc před mými narozeninami - tak snad si to bude muž pamatovat. 

PA byly skvělé, celý jejich přístup. Nic nenutily, nechali nás s mužem, chodily kontrolovat. Když si to tak zpětně promítám, sama doma bych asi neporodila.
Hlavou mi běží milion věcí a docházím k závěru, že porod se rozbíhal tak dlouho a pomalu díky velikosti miminka.
Jediné co mi je opravdu hodně líto a cítím se hodně trapně, že jsem ke konci tolik vyváděla - řvala jsem jak raněná lvice. A že jsem se PA neomluvila, že to musely poslouchat.
Budiž mi útěchou, že jsem nebyla jediná... ubytovaná jsem byla celý pobyt na pokoji, který je přímo naproti porodním sálům. A ten řev tam byl opravdu normální.
Jen já jsem překvapila sama sebe, že jsem toho řvaní schopná. Poprvé jsem si u porodu musela zařvat na celou porodnici.... :-D

Závěrem bych ráda napsala, že jsem už před porodem hlásila, že už nikdy více. Už nechci být těhotná, neschopná, protivná sama sobě (natož ostatním). Nechci rodit... to jsem tvrdila i u porodu. 
Ale teď: nevím co se ve mě hnulo, stále čekám na ten pocit naplnění, že jsme kompletní. Ale zatím se nedostavil. Dokonce jsem se přistihla, že si umím předsatvit, že mám další mimčo... No nejsem já cvok? :-D
Uvidíme co nám přinesou zítřky. Ale už tak jsme pro dost lidí blázni. ;-)
Ale já budu raději bláznem, než normální.