porodsjarou

Neratovice, Libiš

723 753 568
jtrhonova(zavináč)seznam.cz

Osobní zkušenost

jeden z Fb

Pája 22.10.2018
Je to hodně dlouhé, ale zkrátit to nešlo...

Náš společný příběh se podle mě začal psát mnohem dřív než devět měsíců před Zdendovým narozením. Je pravda, že jsem vždycky toužila po velké rodině, ale s jakousi pokorou jsem zároveň cítila, že to nezáleží tolik na mně, ale právě na těch dětech. V době, kdy jsme už měli dvě děti, jsem kolem sebe cítila „dušičku“ – jakousi energii, která byla stále u mě a měla jsem pocit, že to je naše dítě, které by chtělo k nám. Jednoho večera na konci roku 2017 jsem jí naprosto vědomě řekla: „Jestli chceš, pojď k nám.“

A toho večera se tak opravdu stalo... A asi za týden téměř čtyřletá dcera naprosto vážně řekla dědečkovi, že budeme mít miminko, že ho mám v bříšku. Nemluvili jsme s ní o tom, že bychom rádi další miminko, prostě to asi věděla... Tou dobou jsem já doufala, test jsem si dělala asi až za týden. A dva dny před plánovanou prohlídkou u lékařky mi dcera řekla: „Maminko, a to víš, že máš v bříšku miminko?“ A bylo tam... A ještě jedna zajímavá věc, moje mamka nebyla vůbec překvapená, když jsme jí oznamovali tu radostnou novinu. Prý se jí někdy ke konci roku zdál sen, že jí říkám, že budeme mít miminko. Takže to už věděla a jen čekala, až s tím opravdu přijdeme.

Oba mé předchozí porody byly krásné, ten první sice nemocniční, ale bez jediného zásahu. Ten druhý opět v porodnici, ale vědomější. A třetí porod jsem si chtěla ještě víc, proto jsme s mužem navštívili i kurz Hypnoporodu. Já už spoustu věcí věděla, ale manželovi seplo několik věcí, začal mně a přírodě důvěřovat ještě víc. Dokonce už byl připraven i na porod v autě. Pro porod jsem si vybrala stejně jako u druhé dcery porodnici v Neratovicích, i když víc než Neratovice jsem si vybrala místní porodní asistentku Járu. U mého druhého porodu nemohla být, o to víc jsem byla ráda, že to tentokrát vyjde.
Hypnoporodní techniky a vizualizace jsem trénovala tak, jak mi moje holky a únava dovolily. Poslouchala jsem relaxace, afirmace, vybarvovala jsem afirmační karty... A hlavně jsem mluvila s miminkem. Konečně jsem mluvila s miminkem. Ne k miminku, ale s miminkem. V mém okolí bylo několik případů, kdy miminka byla kp a já měla strach, aby naše dítě taky nezůstalo kp. Tedy z konce pánevního jsem strach neměla, z porodu kp taky ne, byla jsem přesvědčená, že JÁ bych porodit zvládla. Ale bála jsem se okolí, že by mě personál porodnice nenechal rodit přirozeně a že bych možná neměla sílu stát si za svým. Strach jsem pořešila na kraniosakrální biodynamice a ve 33. týdnu už byl náš chlapeček hlavičkou dolů a už tak zůstal.

Při následující terapii jsme se miminka ptaly, jak by se chtělo jmenovat. Manželovi se totiž už dlouho líbilo jméno Zdeněk, po jeho dědečkovi- Já s tím úplně nesouzněla, nebo jsem spíš potřebovala vědět, že by se to miminku líbilo. Nechtěla jsem rozhodovat o jeho jméně bez něj. Při terapii a vyslovení jména Zdenda se prý miminko „úplně rozplynulo pod rukama“. Při jiném jméně terapeutku koplo.. nebyly jsme si jisté, jak to interpretovat. A tak jsem se tam před porodem vydala znovu, vyklidnit se a zkusit to se jménem zase. A zážitky to jsou nepopsatelné – když měla terapeutka ruce na mně, miminko se mlelo, jako by si říkalo o pozornost. Ve chvíli, kdy přiložila ruce na moje břicho, rozhostil se tam úplný klid a zase se jí „rozplýval pod rukama“. to se několikrát opakovalo a v závěru jsme se opět zeptali na jméno. A tentokrát to bylo jasné, to vyklidnění a „rozplynutí“ znamenalo naprosté souznění a já cítila, že Zdenda je ta správná volba. A ne kvůli manželovi, ne kvůli dědovi, ale právě kvůli našemu Zdendovi.

Jak se blížil termín porodu a já věděla, že miminko je větší než průměr, začala jsem mít trochu starost, aby mě celou neroztrhlo, když na rozdíl od prvního porodu necvičím s Epinem... Ani jsem nemasírovala hráz, nechávala jsem to plně na přírodě. Dva dny před termínem mělo miminko odhad 4100 +- 600 gramů. Takže „víme vše, totiž že nevíme nic“. Jára mě ale na svých poradnách uklidňovala, že to zvládnu. Její poradny byly skvělé, zaměstnala obě naše holky a ty mi potom měřily tlak a břicho a kontrolovaly moč každý den.
Termín minul, byla jsem stále hodně aktivní, absolvovali jsme pohádkový les, vybírání nové sedačky... A já věřila miminku, že ví, co dělá. A že by mě příroda nenechala rodit tak velké dítě, které bych nebyla schopná porodit.

Dva dny po termínu jsme si večer otevřeli burčák. Já si dala asi tři loky, manžel se mě ptal, jestli si může dát ještě jednu skleničku nebo jestli někam v noci plánuju jet – takhle se mě ptával asi poslední týden. A já že jasně, že nic neplánuju. Šla jsem brzo spát. Jako už asi týden – co kdyby, že.

Vzbudilo mě malé učůrnutí, jehož původ mi byl úplně jasný. Přibudila jsem manžela, jestli by mi přinesl podložky. Myslela jsem, že už je tak pět, šest ráno, byla jsem krásně vyspalá. Omyl, bylo 1:00. Potom jsem mu řekla, ať spí, že kdyby něco, vzbudím ho. Vzpomněla jsem si na úryvek z materiálů Jemného zrození: Započne-li porod v noci, spěte. Tak jsem se zachumlala a zkusila to. Jenže v 1:17 přišla první vlna. A za šest minut další. A další... Tak jsem vstala a usmála se. Přesně tak jsem si vizualizovala začátek porodu. Že až mi dojde, že se něco děje, usměju se. Šla jsem dobalit věci, napsat dopis babičce a dědovi a připravit věci holkám. Vlny přicházely poměrně často, ale překvapilo mě, že už od začátku byly poměrně dlouhé. Asi půl hodiny jsem to neřešila, ale pak jsem jednu změřila. 65 sekund. Ve 2:22 jsem volala své zlaté porodní asistentce Jáře a ta mi doporučila vlézt si do vany, než přijedou prarodiče, aby byli s holkami. A pak hned jet. Třetí porod může běžet hodně rychle. Během každé vlny jsem vizualizovala nafukování balonku. To mi pomáhalo udržet pravidelný a soustředěný dech. Tři prsty k sobě – podle hypnoporodní techniky a foukat do balonku. Vždy jsem si zvolila barvu balonku a ten nafoukla a po skončení vlny ho pustila k nebi. Vzbudila jsem muže, ať volá babičce, že já nechci s nikým mluvit. Vlezla jsem si do vany, kde vlny nabraly na intenzitě. Babi s dědou měli auto v opravně, takže pro ně musel manžel dojet. Doma jsme tak zůstali samy – já ve vaně a holky v naší obrovské společné posteli. Jak jsem byla sama, ještě víc jsem se soustředila na dýchání a vizualizace. Asi za dvacet minut dorazil muž s babičkou, která se na mě snažila mluvit, ale já jsem jí dost razantně utnula. Nechtěla jsem se nechat jakkoliv rušit. V tu chvíli jí manžel vysvětloval, ať na mě nemluví, a já byla pyšná, jak při mě stojí. Mezi vlnami jsem se oblékla, dala pusu holkám a vyrazili jsme. Věděla jsem, že to jde hodně rychle a není na co čekat.

V autě jsem si lehla na levý bok dozadu a všechno mi bylo úplně jedno. Byla jsem v sobě a za těch 30 minut cesty bych to tipla tak na 7 dlouhých vln. Vždy jsem se manžela zeptala na barvu balonku a ten pak nafukovala. Jára nás už čekala v porodnici, přijeli jsme 4:00. Šla jsem na záchod a potom jsme natočili potřebný monitor. Nejdřív vleže, potom jsem se přemístila na zem na všechny čtyři. Jára nijak nerušila, jen řekla, že miminko je v pořádku a jestli chci do vany. Minulý porod jsem skoro celý strávila ve vaně, takže jsem neváhala. Ještě jsem chtěla, aby mě vyšetřila. A výsledek – na čtyři. Jen číslo. (Zpětně jsem se dopočítala, že mohlo být tak 4:30). Neřešila jsem to a vlezla si do vany.

Jenže ta teplá voda to rozjela, když se proud vody dotkl břicha, rozjela se další a další vlna. V tu chvíli jsem chytla mírné hysterčení a křikla jsem na Járu, že to má děsný grády, že to jde děsně rychle. A Jára si ke mně dřepla a řekla: „To je dobře, už tady s námi brzo bude.“ Přesně něco takového jsem potřebovala slyšet. Žádné utěšování, žádné neboj se. Ale slyšet, že všechno jde, jak má. A ta věta, že už tady s námi brzo bude, mě nakopla. Vlny chodily pořád... Pořád jsem se snažila vědomě zhluboka dýchat, ale někdy to bylo sakra těžké a já trochu propadala hysterii. Sama Jára potom říkala, že jsem se pohybovala mezi dvěma póly – na jedné straně jsem byla ponořená do sebe a jen jsem si dýchala a na druhé straně jsem jim potřebovala pořád něco říkat, třeba že se bojím nebo že to jde rychle nebo že se omlouvám... Už jsem nevydržela být ve vodě, vlny byly víc než intenzivní. A Jára, bez jakéhokoliv vyšetření, říká: „Tak pojď, pojď ho porodit.“ A na zem chystala žíněnku a prostěradla.

S její a manželovou pomocí jsem vylezla z vany, klekla si a rukama a tělem se opřela o lehátko. S každou vlnou jsem dýchala hlouběji a hlouběji a mezi vlnami jsem se pohupovala v bocích. Nebo spíš se mé tělo pohupovalo v bocích. Já nemyslela, prostě tělo dělalo, co potřebovalo. Začaly se mi klepat ruce, tak jsem si klekla a opřela se o míč, který nohama držel manžel. Křečovitě jsem se ho držela za nohavici. Snažila jsem se soustředit na nafukování balonku, cítila jsem chlapečka v celém svém těle, byla jsem ho vážně plná. Vůbec jsem netlačila. Jen jsem dýchala a nemohla se dočkat, až si budu moct sáhnout na hlavičku. Jára mi nahřívala hráz, což bylo příjemné, ale jednou jsem ji dokonce obvinila, že Zdendovi zatlačila hlavičku zpátky:) Na ten pocit, kdy byl Zdenda v porodních cestách, často vzpomínám. Sáhla jsem si na upatlanou hlavičku a to se nedá zapomenout. Nevím, jak dlouho vydýchávání trvalo, ale najednou Jára říká, že hlavička je venku. Ještě pár prodýchnutí a to krásné zamázkované miminko je venku, viděla jsem ho vyklouznout Jáře do rukou. Spalo!!!! Mělo zavřené oči. Beru ho do náruče a nechápu. Něco tak krásného. Otevřel oči a podíval se na mě. Po chvíli kouknu, jestli je to opravdu kluk. Je. Jára nás fotí a potom mi pomáhá na lehátko, jsme se Zdendou pořád spojeni.

Lehla jsem si, dala jsem si ho na prsa a zamilovávala se dál. Po dotepání jsem přestřihla pupeční šňůru a za chvilku přišly další vlny a porodila jsem i placentu. Jára mi řekla, že porod placenty je takové hřejivé pohlazení porodních cest. Placenta byla obrovská. Jára nás nechala samotné, volali jsme domů holkám, že mají bráchu. Zdéňa se narodil v 5:25, čtyři a půl hodiny od prvního signálu, asi hodinu od nálezu na čtyři cm. Doktor se přišel podívat, až když jsem měla Zdendu na sobě. Zašil drobné poranění (dva stehy, přesně v místě trhlinky z druhého porodu) a ani mě nijak nevyšetřoval dál. Po více než dvou hodinách tulení jsem se osprchovala, Zdenda mě sledoval z tátovy náruče. A šli jsme ukázat miminko pediatrům. Ten náš kluk měřil 55 cm a vážil 4420 gramů. A já si ho zase vzala a dodnes, kdy mu je 17 dní, ho skoro nikomu nedala.

Při prvním porodu jsem tlačila řízeně, při druhém jsem tlačila podle sebe, při třetím jsem netlačila vůbec. Děkuju svému tělu, své mysli, Zdendovi, manželovi a skvělé Jáře.