porodsjarou

Neratovice, Libiš

723 753 568
jtrhonova(zavináč)seznam.cz

Osobní zkušenost

Kterak Amálka na svět přišla

Helíš 06.10.2019
12.6.2019 nám Jára pomohla přivést na svět naši dceru Amálku. Pomohla nám nejen ten den, ale i mnohé dny před tím. Od dětství jsem si v sobě nesla velký strach z porodu, neboť už na základce nás o něm učili jako o něčem hrozném vždy spojeném s nástřihem, což přirovnávali k porcování kuřete. Prostě hrůza :D I díky tomu jsem zvažovala děti nikdy nemít, ale reprodukční potřeba přemohla tento pocit a až za pochodu jsem začala se svým strachem bojovat a to za pomoci hledání informací a přirozené cesty. Absolvovala jsem kurz hypnoporodu, který mi při samotném porodu moc nepomohl, ale pomohl mi pracovat se strachem. A pak tu byla Jára. Věděla jsem už od začátku, že nechci přijít do náhodné porodnice a spoléhat se na náladu personálu, a že chci, aby u toho byl "můj" člověk, který mě zná a ví co chci a co ne. Na Járu jsem padla vlastně náhodou a jsem za to ráda. Bylo to super! Pomohla mi zpracovat strach, vysvětlila mi, jak to bude probíhat ze strany porodnice, prošla se mnou porodní plán, který byl dodržen ve všech bodech, které se týkaly mého porodu. A jaký byl porod? Jedinečný :) 12.6. v 5:40 mi praskla voda, jinak se nic nedělo, navzdory celoživotnímu strachu z porodu jsem cítila klid, ticho před bouří. Psala jsem Jáře a ta odpověděla, že cca do 3 hodin od prasknutí vody bychom měli dorazit. Mezitím se nic moc nedělo, jen partner lehce panikařil a chtěl mě naložit do auta už v 6 :) když vedl svého syna do školky, byla jsem doma chvíli sama a bylo to super! Chvíle klidu, smíření, radosti a očekávání té velké změny. Cestou do porodnice začaly slabší kontrakce, které mi šly prodýchávat dle návodu hypnoporodu. Krátce po 9 jsme přijeli do porodnice, kde už nás Jára čekala. Ubytovali jsme se a byla jsem vyšetřená s tím, že nález se moc nelišil od toho co už jsem věděla - praskla voda a mám slabší kontrakce. Čekali jsme na pokoji co bude dál. Šlo to poměrně rychle, brzy mě kontrakce začaly zvedat z postele, musela jsem hledat vhodnou polohu a přestala to být sranda. Uklidňoval mě Járy klid. Na chvíli ale musela nutně odejít a nechat mě tam s tím, že se mě zatím ujme PA, která měla v tu chvíli službu. I jejích služeb jsme využili neboť mě bolest začala tak ochromovat, že jsem přítele požádala ať pro někoho dojde. Tato PA mi dala jakási homeopatika na bolest, pomáhala mi dýchat a poslala mě do sprchy. Ovšem taky mi řekla, ať nejsem hysterická. Kdybych mohla nebýt hysterická, tak bych nebyla. Poznámka, kterou si mohla odpustit... Sice se mi po porodu přišla omluvit, ale ani jedno situaci nijak nepomohlo. Naštěstí se Jára brzy vrátila. Ve chvíli, kdy už tělo začalo tlačit a já začala krvácet. Přišla a vyšetřila mě. Řekla mi, že je to zázrak, že už jsem úplně otevřená a jde hlavička. Hlavou mi běžely myšlenky, že mi lže, že je to blbá chvíle na to si ze mě dělat srandu, protože jen cca 40 min předtím mi ta PA ve službě hlásila otevření jen na 2cm. Nevěřila jsem tomu a nechápala jsem co je to za vtip. Nevěděla jsem jak to uchopit a asi jsem zírala dost nevěřícně, protože Jára mi řekla "Fakt, nekecám, v tomhle já nikdy nekecám" a až tehdy jsem uvěřila, že to myslí vážně a přišel ten čas. Převezli mě na sál, nevím ani jak jsem se dostala na křeslo, rodila jsem na boku. Šlo to děsně rychle. Přítel mě držel za ruku, moje tělo fungovalo samo, já byla v úžasu co se to proboha děje a pak tam byla Jára, úžasná Jára, která asi jediná věděla co se to děje :)) V určitou chvíli řekla, ať teď při kontrakci pořádně zatlačím. Přišlo mi to jako vůbec nejhorší nápad, ale věřila jsem jí, udělala jsem co řekla a v tý vteřině to skončilo. Já myslela, že ještě "pracujeme" na té hlavičce, ale ne, všechna bolest byla v tu chvilku pryč a já v rukách držela moje miminko. Krásnou, malinkou, nádhernou, úžasnou Amálku. Bylo 15:00. Ležela mi na břiše a já se koukala jak se poprvé dívá na svět, na mě, na svýho tatínka. Byla (a je) dokonalá. Placenta ani nevim kdy a jak se dostala ven. Zranění skoro žádná, žádný nástřih. Prostě žádná hrůza. :) A na závěr musím poděkovat Jáře, že věřila se mnou, že porodím přirozeně. Mám totiž dvě dělohy, uterus didelphys, a primář i lékařka ten den ve službě říkali, že si myslí, že to nepůjde. Chvíli jsem o tom začala pochybovat. Ale Jára mě podržela v tom, že se to musí zkusit, že to dopředu nemůže nikdo vědět, a že tomu musím věřit. Pomohla mi tu víru najít ve chvílích kdy jsem jí ztrácela. A tak i díky ní přišla moje dcera na svět přirozeně, tak, jak sama chtěla. Ten den mi zůstane v paměti navždy a moc Ti za něj Járo děkuju, bez Tebe by to takový nebylo.