Protože můj první porod v roce 2016 nebyl úplně podle mých představ (řada zásahů, urychlování, nemožnost volby polohy a podobně), již před početím druhého miminka jsem věděla, že bych si přála porodit opravdu přirozeně, bez zásahů, jen s porodní asistentkou, kterou budu dopředu znát. Proto když jsem na jaře 2019 znovu otěhotněla, kontaktovala jsem Járu, se kterou jsem si přála prožít narození našeho druhého děťátka. Celé těhotenství jsme byly v kontaktu a kdykoliv jsem měla nějaké pochybnosti či nejistotu, vždy mě uklidnila a podpořila, což jsem hlavně v závěru často potřebovala. Těhotenství bylo krásné, bezproblémové a umožnilo mi aktivně sportovat a udržovat se v kondici. S blížícím se termínem porodu ve mně začala narůstat nejistota a strach, že se opět dostanu v porodnici pod tlak a bude „potřeba“ ze strany lékařů porod urychlovat. Byla jsem přesvědčená, že kdybychom při prvním porodu nepíchali vak blan, měl by syn dostatek času dorotovat a třeba by vše bylo jiné. Rozhodla jsem se tedy jít na jednodenní kurz Jemného zrození, abych si strach lépe zpracovala, ujasnila si svá přání a představy a připomněla si, jak se uvolnit a relaxovat. Kromě kurzu mi také hodně pomohlo vědomí, že moje sestra porodila naprosto bez zásahů asi tři měsíce před mým porodem, předtím absolvovala také kurz Jemného zrození a předala mi řadu informací a rad.
V noci na den, kdy jsem měla stanovený termín porodu dle UZ, jsem začala cítit kolem půlnoci vlny, které se opakovaly přibližně v hodinových intervalech. Vždy jsem je prodýchala a užívala si další hodinku, kdy jsem mohla spát. Ráno jsem si dala vanu (kde nemohl chybět nás tříletý syn s dinosaury), vlny byly stále přibližně po hodině, někdy i delší době. Po snídani jsme ještě jeli na nákup, uvařili jsme oběd a naobědvali se. Kvůli rekonstrukci bytu u nás bydlela i moje sestra s tříměsíčním miminkem, která občas zabavila mého syna hrou nebo mi pomohla s rebozem, když si synek hrál s tatínkem (Petr). Mohla jsem s ní konzultovat své pocity a průběh pomalu se rozbíhajícího porodu, také sledovala čas od času četnost vln. Před půl čtvrtou odpoledne jsem psala Jáře, že vlny jsou poměrně silné a jsou přibližně po 30-40 minutách. Průběžně jsem odpočívala v ložnici, prodýchávala vlny, pouštěla si afirmace a občas si dala vanu (i s dinosaury a malým rarachem). Chvílemi odbíhal tříletý Toník od hry, aby se nakojil (což většinou spustilo další vlnu), pomazlil mě, pohladil a dal mi pusu. Měla jsem pocit, že více se to nerozjede, protože nemám úplně klid a tak jsme se rozhodli zavolat mojí mamku, aby odvezla synka a sestru s miminkem k sobě domů a my s přítelem měli více klidu. V 17:19 píšu Jáře, že vlny přichází po 7-10 minutách, jsou poměrně intenzivní, stále cítím tlak na konečník i když se tělo už docela čistilo. Při vlnách mi pomáhá ségra s rebozem, jsem často na čtyřech a při vlnách mručím. Jára se ptá, jestli to zintenzivní sprcha, tak mám v plánu počkat až si přijede mamka pro Toníka, že si pak dám sprchu a uvidíme. Někdy během odpoledne ségra hledala Landovu značku, ale nic neviděla, tak se mi nechtělo jet příliš brzy (když jsem jela k prvnímu porodu, měla jsem dlouho vlny po pěti minutách, přijela jsem otevřená na 4 cm a stejně to pak ještě v porodnici trvalo asi deset hodin). Čekáme až přijede mamka, vlny jsou najednou intenzivnější a častější. V 17:50 volám Járu, že vyrazíme a máme to 40 minut. Petr mi rychle pomáhá s oblékáním, matně vnímám jak mi obléká ponožky. Ještě potřebuju na záchod. Ségra je se mnou na záchodě, opírám se o ní. Prý zmiňuji najednou úlevu a pak že tělo tlačí samo (což mě překvapilo, protože to jsem při prvním porodu kvůli podanému oxytocinu vlastně takhle nezažila) prý jsem ještě řekla „holčičko pojď už ven“, což si nepamatuju. Do toho přichází mamka. Ségra urguje Petra, aby Toníkovu sedačku nepřendával z auta do auta, ale jen ji přinesl, abychom co nejdříve vyrazili. Petr mi pomáhá s obouváním, dostávám pusu a pomazlení od Toníka a v 17:56 vyrážíme. Lezu na zadní sedačky do kleku a chytám se opěrky. Cestou vnímám že venku svítí úplněk, Petr jede jako o závod, občas se na mě otáčí, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Snažím se ho uklidnit, že je vše dobrý, že to spolu zvládneme i kdyby se měla malá narodit v autě. Ta informace se mu nelíbí, říká ať ho nestraším. Já se ho snažím přesvědčit, aby trochu zpomalil, tělo každou chvíli tlačí, snažím se to prodýchat a přemýšlím, jak to za jízdy udělat a sundat si kalhoty a kalhotky. Chce se mi na malou, dávám pod sebe pro jistotu jednorázové podložky, strhávám ze sebe kabát. Je mi vedro, už doma mi bylo, v ruce svírám původně studenou žínku a žínku s levandulovým olejem, kterou si tisknu k nosu. Druhou rukou zkoumám, jak to vypadá s otevřením a jsem přesvědčená že sahám na hlavičku ve vaku. Chvíli na to praská voda. Říkám Petrovi, že mi praskla voda, že už to asi nestihneme a malá se narodí, ale že to určitě zvládneme. Odpovídá mi, že mojí sestře praskla voda a porodila až za dva dny a ať ještě vydržím, že to je jen pět km. Tělo tlačí, svírám opěrku sedadla a snažím se sundat si boty, u jedné se mi to povedlo, trochu stahuju i kalhoty. Petr parkuje v ulici před porodnicí, říkám mu ať zajede přímo před vchod a volá Járu. Přejíždíme tedy ke vchodu, ale nemůže najít v telefonu číslo na Járu. Z okénka jsem zahlédla jinou porodní asistentku, kterou jsem potkala v poradně, Petr vybíhá z auta a volá na ní, ať tam jde, že tam má akutní porod. Ona přibíhá, říká že je porodní bába, tak ji říkám že to vím, že si ji pamatuju, že jsem od Járy. Kontroluje hlavičku, která je někde na cestě a já se ptám, jestli je miminko v pořádku, tak mě ujišťuje že ano. Petr mě bere do náručí a nese ke vchodu, porodní asistentka Pája bere podložku ze sedačky, strká mi ji mezi nohy a jistí hlavičku. Ve vstupní hale před recepcí jdu na zem na všechny čtyři, někdo volá Járu. Paní recepční duchapřítomně zavřela dveře, pomáhají mi svléknout konečně ty kalhoty a kalhotky, vnímám že už je tam i Jára, klečím na zemi a opírám se o Petra. Když přechází vlna, Jára navrhuje přesun do výtahu, myslím že se ptám, jestli mám jít na lehátko, co tam někdo připravil, ale volíme raději chůzi, což je určitě pohodlnější. Jeden výtah jede do pátého patra, tak přivoláváme a čekáme na druhý. Matně si vybavuju, že do výtahu dal někdo kus kartonové krabice a jednorázovou podložku, klekám si na ně, opírám se o Petra a tlačím. Jára se mě snaží trochu zpomalit, ať to víc prodýchám a chrání mi hráz. Je tam s námi ještě asi sestřička nebo PA, která zastavuje výtah, ať máme klid. Sahám na hlavičku, Jára mi popisuje, jak hlavička krásně rotuje, rotují i ramínka a čekáme na další vlnu. Myslím že ještě v průběhu porodu (ale jistá si nejsem, možná až těsně po) říkám v euforii Jáře, že je to boží. Najednou je malá na světě, Jára mi ji podává já si vyhrnuju triko a tisknu ji na sebe. Jára ji trochu otírá od krve, Petr fotí a hlásí čas 18:39. Někdo přivezl křeslo, na které jsem si i s naší Klárkou sedla a odvezli nás na porodní sál. Na sále nás Jára zabalila do dek a přinesla nahřátý polštářek. Já jsem v naprosté euforii, šťastná a nadšená z průběhu porodu, mazlím se s Klárkou, která se po chviličce přisává k prsu. Petr předává papíry. Mezitím na jedno lehké zatlačení rodím placentu, teprve pak Jára přináší nůžky a Petr stříhá pupečník. Přišel mě zkontrolovat lékař, dostala jsem methylergometrin kvůli krvácení, mám malé poranění, které není třeba šít a teď po týdnu už o něm vůbec nevím. Pak už si jen užíváme nerušený bonding při kterém za námi jen čas od času přijde Jára, jinak jsme sami.
Po dvou hodinách Jára Klárku zvážila, změřila, dala Petrovi a šli jsme na pokoj, kde jsem se osprchovala. Pak jel Petr domů, protože nebyl volný nadstandard, já přes původní plán brzkého odchodu chtěla zůstat do rána. Ještě jsem došla s Klárkou na prohlídku pediatrem, položila si ji do postele a celou noc jsem nemohla spát, jen jsem na ni koukala a vstřebávala ten úžasný krásný a nepopsatelný zážitek. Jára mi ještě někde sehnala něco k jídlu, protože jsem měla hroznej hlad.
Ráno jsem potvrdila své původní přání jít co nejdříve domů, takže kolem poledne si pro nás přijel Petr a odvezl nás domů.
Vím, že Petr by byl raději, kdybychom to stihli až na sál, nebo kdyby nemusel jet jako blázen, ale já jsem s celým porodem neskutečně spokojená. Byl to nádherný zážitek, který mi pomohl zahojit šrámy z toho prvního. A za to vděčím především Jáře, která mi během našich rozhovorů v těhotenství dodala klid a sebevědomí. Po celou dobu porodu jsem neměla pochybnosti o tom, že bychom to nezvládli, věděla jsem, že se Klárka narodí tak jak si sama vybere a již při prvním nebo druhém rozhovoru s Járou jsme probraly i variantu porodu v autě, takže jsem byla připravená na všechno. Jsem moc ráda, že jsme se mohly poznat a doufám, že to nebylo naše poslední setkání ;)