V této těžké době mám nějak potřebu sdílet to dobré... Takže... psal se rok 2014, přijela jsem jako prvorodička do porodnice v Neratovicích s krvácením a kontrakcemi. Zkrátím to, nebyl z toho porod snů, byla jsem asi příliš informovaná, ale málo připravená na dvoudenní porod, ale vše dopadlo dobře. Až na pár drobností. Nicméně kdo mi zůstal v hlavě, byla Jára, přestože se mnou nakonec u porodu nebyla, zanechala ve mě pocit bezpečí a klidu.
Když jsem pak otěhotněla podruhé, bylo mi jasné, že tentokrát to musí být s ní. Potkala jsem se s ní a měla pocit, že bych ji u sebe měla nejradši celé těhotenství. Když došlo na porod, byla na telefonu ve vteřině a její věcné rady byly fakt skvělé.
Po příjezdu do porodnice mě hned odvedla do koupelny, napustila mi vanu a byla mi neskutečnou oporou při bolestech, které jsem už dávno zapomněla. Po přesunu na porodní sál to se mnou neměla snadné, byla jsem už vyčerpaná a říkala jí, ať to dítě ze mě vytáhne, ale opět mne podpořila slovy, že když už máme pocit, že to nezvládneme, tak je to přesně ta chvíle, kdy se dítě narodí.
Nakonec jsem porodila sama a hned jsme si začaly se smíchem povídat. Asi po půl hodině mi řekla, že bych měla zavolat tatínkovi, že má syna. A já jsem se zarazila, že vlastně ani nevím, jestli je to kluk. A Jára se jen rozesmála, že se také nepodívala. Ale ano, je to kluk a je s námi už 3,5 roku a je úžasný.
Oba jsou úžasní. Ale ten druhý porod byl jako totální léčba všech traumat. Lékařka mě viděla jen na příjmu a to až po mém souhlasu, pak přišel lékař na šití, asi hodinu a půl po porodu. Jinak jen já a Jára a dítě. Po dvou hodinách jsem odsouhlasila vyšetření dítěte a to bylo vše. Žádná separace, žádné příkazy, žádná omezení, jen klid, ticho, porozumnění, láska, empatie...
Asi bych chtěla ještě jedno dítě, ale mám strach, že další porod už nebude tak nerušený, klidný, láskyplný...