Járu jsem poznala během přípravy na svůj druhý porod, který jsem chtěla prožít co nejvíce přirozeně, zažít ho takový, jaký by skutečně bez zásahů měl být. Před porodem jsme měly, vzhledem ke covidové situaci, několik Skype schůzek, kde jsem hned cítila, že jsme si sedly i po lidské stránce. Dále jsme se viděly během kontrol v poradně v porodnici ke konci těhotenství. Závěr těhotenství a potermínové čekání (porod nakonec spontánně 41+1) už pro mě bylo psychicky náročné a Jára mi byla kdykoliv k dispozici na telefonu a moc mě vždy uklidnila. Samotný porod proběhl hladce, zcela mě vnitřně zahojil po mém poměrně nemocničním prvním porodu. Na čtyřech na žíněnce, přítmí, jen Jára a můj přítel. Teplé obklady, žádný nástřih a jen minimální poranění. Nerušený bonding, odložené vážení a opravdu dlouhé dotepání pupečníku. Spontánně, bez podání oxytocinu, jsem pak porodila placentu. Ze sálu jsem už odešla po svých a věřím, že i díky krásnému porodu jsem se okamžitě naladila na miminko, kojení šlo hladce a prožila jsem hezké šestinedělí. I můj partner zpětně docenil, jaký význam to mělo a byl překvapen, jak porod může vypadat. Járo, díky, děláš to skvěle, vždy si na Tebe vzpomenu, že jsi mi v tak zásadním životním momentu byla neskutečnou oporou

Když jsem sháněla PA, kamarádi mi doporučili Járu. A bylo to to nejlepší rozhodnutí. Jestli patříte k těm, které mají celoživotně z porodu vítr, nesnášíte bolest a potřebujete u sebe člověka na správném místě, pak je jím Jára.
Porod syna trval od prasknutí plodové vody 16 hodin. 10 z nich bylo opravdu náročných. Jára byla s námi, současně uměla dopřát soukromí. Byla laskavá, vstřícná, něžná a přitom rozhodná a věcná, když bylo třeba. Vždycky vysvětlila, co a proč dělá a co to znamená pro miminko. Pro mě osobně ideální kombinace, kdy mi při porodu uměla dopřát svobodná rozhodnutí, ale současně mi jasně říct, kdy už je to spíš k neprospěchu věci a zbytečné riziko, aniž by strašila.
Můj muž má tři dcery. Byl u čtvrtého porodu a prohlásil, že porod syna byl ten nejpřirozenější, jaký zažil.
Takže tenhle vzkaz je vlastně spíš pro budoucí maminky, které si nejsou jisté.
Bolí porod? Ano. Někoho víc, někoho míň. Je dobré mít u sebe jednoho člověka, který vás provází od samého začátku? Ano. Je dobré, aby jím byla Jára? Jak jsem dostala sama doporučeno - jedině Jára! ❤️

Vy jste moji miláčkové! Ať se Vám pořád daří a jste zdaví a tak krásní, jak jsem Vás poznala!

Další část příspěvku od Hanky se mi sem vůbec nedaří vložit, proto je k přečtení na fb stránkách skupiny "Porod s Járou"

Jsem nesmírně šťastná, že moje dva porody vedla právě Jára. První porod byl 4.9.2016 byl to naprosto vysněný porod prvorodičky v 15:00 mi praskla voda, po příjezdu do porodnice Jára mi napustila vanu, nakapala olejíčky, nechala nám s manželem soukromí, ale zároveň byla obrovskou podporou, dodávala mi klid a jistotu že to zvládnu. Začala jsem se rychle otvírat a ve 22:16 v poloze na pejska porodila dceru Elišku 3220g a 49cm❤️. Bez nastrihu, bez chemie, 2 kosmetické stehy a cítila jsem se, jako bych vůbec nerodila prostě nepospatelne štěstí, láska a vděk za to že jsem měla takovou skvělou oporu mého muže a Járu ❤️

Tak a teď můj druhý porod

V této těžké době mám nějak potřebu sdílet to dobré... Takže... psal se rok 2014, přijela jsem jako prvorodička do porodnice v Neratovicích s krvácením a kontrakcemi. Zkrátím to, nebyl z toho porod snů, byla jsem asi příliš informovaná, ale málo připravená na dvoudenní porod, ale vše dopadlo dobře. Až na pár drobností. Nicméně kdo mi zůstal v hlavě, byla Jára, přestože se mnou nakonec u porodu nebyla, zanechala ve mě pocit bezpečí a klidu.
Když jsem pak otěhotněla podruhé, bylo mi jasné, že tentokrát to musí být s ní. Potkala jsem se s ní a měla pocit, že bych ji u sebe měla nejradši celé těhotenství. Když došlo na porod, byla na telefonu ve vteřině a její věcné rady byly fakt skvělé.
Po příjezdu do porodnice mě hned odvedla do koupelny, napustila mi vanu a byla mi neskutečnou oporou při bolestech, které jsem už dávno zapomněla. Po přesunu na porodní sál to se mnou neměla snadné, byla jsem už vyčerpaná a říkala jí, ať to dítě ze mě vytáhne, ale opět mne podpořila slovy, že když už máme pocit, že to nezvládneme, tak je to přesně ta chvíle, kdy se dítě narodí.
Nakonec jsem porodila sama a hned jsme si začaly se smíchem povídat. Asi po půl hodině mi řekla, že bych měla zavolat tatínkovi, že má syna. A já jsem se zarazila, že vlastně ani nevím, jestli je to kluk. A Jára se jen rozesmála, že se také nepodívala. Ale ano, je to kluk a je s námi už 3,5 roku a je úžasný.
Oba jsou úžasní. Ale ten druhý porod byl jako totální léčba všech traumat. Lékařka mě viděla jen na příjmu a to až po mém souhlasu, pak přišel lékař na šití, asi hodinu a půl po porodu. Jinak jen já a Jára a dítě. Po dvou hodinách jsem odsouhlasila vyšetření dítěte a to bylo vše. Žádná separace, žádné příkazy, žádná omezení, jen klid, ticho, porozumnění, láska, empatie...
Asi bych chtěla ještě jedno dítě, ale mám strach, že další porod už nebude tak nerušený, klidný, láskyplný...

Protože můj první porod v roce 2016 nebyl úplně podle mých představ (řada zásahů, urychlování, nemožnost volby polohy a podobně), již před početím druhého miminka jsem věděla, že bych si přála porodit opravdu přirozeně, bez zásahů, jen s porodní asistentkou, kterou budu dopředu znát. Proto když jsem na jaře 2019 znovu otěhotněla, kontaktovala jsem Járu, se kterou jsem si přála prožít narození našeho druhého děťátka. Celé těhotenství jsme byly v kontaktu a kdykoliv jsem měla nějaké pochybnosti či nejistotu, vždy mě uklidnila a podpořila, což jsem hlavně v závěru často potřebovala. Těhotenství bylo krásné, bezproblémové a umožnilo mi aktivně sportovat a udržovat se v kondici. S blížícím se termínem porodu ve mně začala narůstat nejistota a strach, že se opět dostanu v porodnici pod tlak a bude „potřeba“ ze strany lékařů porod urychlovat. Byla jsem přesvědčená, že kdybychom při prvním porodu nepíchali vak blan, měl by syn dostatek času dorotovat a třeba by vše bylo jiné. Rozhodla jsem se tedy jít na jednodenní kurz Jemného zrození, abych si strach lépe zpracovala, ujasnila si svá přání a představy a připomněla si, jak se uvolnit a relaxovat. Kromě kurzu mi také hodně pomohlo vědomí, že moje sestra porodila naprosto bez zásahů asi tři měsíce před mým porodem, předtím absolvovala také kurz Jemného zrození a předala mi řadu informací a rad.
V noci na den, kdy jsem měla stanovený termín porodu dle UZ, jsem začala cítit kolem půlnoci vlny, které se opakovaly přibližně v hodinových intervalech. Vždy jsem je prodýchala a užívala si další hodinku, kdy jsem mohla spát. Ráno jsem si dala vanu (kde nemohl chybět nás tříletý syn s dinosaury), vlny byly stále přibližně po hodině, někdy i delší době. Po snídani jsme ještě jeli na nákup, uvařili jsme oběd a naobědvali se. Kvůli rekonstrukci bytu u nás bydlela i moje sestra s tříměsíčním miminkem, která občas zabavila mého syna hrou nebo mi pomohla s rebozem, když si synek hrál s tatínkem (Petr). Mohla jsem s ní konzultovat své pocity a průběh pomalu se rozbíhajícího porodu, také sledovala čas od času četnost vln. Před půl čtvrtou odpoledne jsem psala Jáře, že vlny jsou poměrně silné a jsou přibližně po 30-40 minutách. Průběžně jsem odpočívala v ložnici, prodýchávala vlny, pouštěla si afirmace a občas si dala vanu (i s dinosaury a malým rarachem). Chvílemi odbíhal tříletý Toník od hry, aby se nakojil (což většinou spustilo další vlnu), pomazlil mě, pohladil a dal mi pusu. Měla jsem pocit, že více se to nerozjede, protože nemám úplně klid a tak jsme se rozhodli zavolat mojí mamku, aby odvezla synka a sestru s miminkem k sobě domů a my s přítelem měli více klidu. V 17:19 píšu Jáře, že vlny přichází po 7-10 minutách, jsou poměrně intenzivní, stále cítím tlak na konečník i když se tělo už docela čistilo. Při vlnách mi pomáhá ségra s rebozem, jsem často na čtyřech a při vlnách mručím. Jára se ptá, jestli to zintenzivní sprcha, tak mám v plánu počkat až si přijede mamka pro Toníka, že si pak dám sprchu a uvidíme. Někdy během odpoledne ségra hledala Landovu značku, ale nic neviděla, tak se mi nechtělo jet příliš brzy (když jsem jela k prvnímu porodu, měla jsem dlouho vlny po pěti minutách, přijela jsem otevřená na 4 cm a stejně to pak ještě v porodnici trvalo asi deset hodin). Čekáme až přijede mamka, vlny jsou najednou intenzivnější a častější. V 17:50 volám Járu, že vyrazíme a máme to 40 minut. Petr mi rychle pomáhá s oblékáním, matně vnímám jak mi obléká ponožky. Ještě potřebuju na záchod. Ségra je se mnou na záchodě, opírám se o ní. Prý zmiňuji najednou úlevu a pak že tělo tlačí samo (což mě překvapilo, protože to jsem při prvním porodu kvůli podanému oxytocinu vlastně takhle nezažila) prý jsem ještě řekla „holčičko pojď už ven“, což si nepamatuju. Do toho přichází mamka. Ségra urguje Petra, aby Toníkovu sedačku nepřendával z auta do auta, ale jen ji přinesl, abychom co nejdříve vyrazili. Petr mi pomáhá s obouváním, dostávám pusu a pomazlení od Toníka a v 17:56 vyrážíme. Lezu na zadní sedačky do kleku a chytám se opěrky. Cestou vnímám že venku svítí úplněk, Petr jede jako o závod, občas se na mě otáčí, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Snažím se ho uklidnit, že je vše dobrý, že to spolu zvládneme i kdyby se měla malá narodit v autě. Ta informace se mu nelíbí, říká ať ho nestraším. Já se ho snažím přesvědčit, aby trochu zpomalil, tělo každou chvíli tlačí, snažím se to prodýchat a přemýšlím, jak to za jízdy udělat a sundat si kalhoty a kalhotky. Chce se mi na malou, dávám pod sebe pro jistotu jednorázové podložky, strhávám ze sebe kabát. Je mi vedro, už doma mi bylo, v ruce svírám původně studenou žínku a žínku s levandulovým olejem, kterou si tisknu k nosu. Druhou rukou zkoumám, jak to vypadá s otevřením a jsem přesvědčená že sahám na hlavičku ve vaku. Chvíli na to praská voda. Říkám Petrovi, že mi praskla voda, že už to asi nestihneme a malá se narodí, ale že to určitě zvládneme. Odpovídá mi, že mojí sestře praskla voda a porodila až za dva dny a ať ještě vydržím, že to je jen pět km. Tělo tlačí, svírám opěrku sedadla a snažím se sundat si boty, u jedné se mi to povedlo, trochu stahuju i kalhoty. Petr parkuje v ulici před porodnicí, říkám mu ať zajede přímo před vchod a volá Járu. Přejíždíme tedy ke vchodu, ale nemůže najít v telefonu číslo na Járu. Z okénka jsem zahlédla jinou porodní asistentku, kterou jsem potkala v poradně, Petr vybíhá z auta a volá na ní, ať tam jde, že tam má akutní porod. Ona přibíhá, říká že je porodní bába, tak ji říkám že to vím, že si ji pamatuju, že jsem od Járy. Kontroluje hlavičku, která je někde na cestě a já se ptám, jestli je miminko v pořádku, tak mě ujišťuje že ano. Petr mě bere do náručí a nese ke vchodu, porodní asistentka Pája bere podložku ze sedačky, strká mi ji mezi nohy a jistí hlavičku. Ve vstupní hale před recepcí jdu na zem na všechny čtyři, někdo volá Járu. Paní recepční duchapřítomně zavřela dveře, pomáhají mi svléknout konečně ty kalhoty a kalhotky, vnímám že už je tam i Jára, klečím na zemi a opírám se o Petra. Když přechází vlna, Jára navrhuje přesun do výtahu, myslím že se ptám, jestli mám jít na lehátko, co tam někdo připravil, ale volíme raději chůzi, což je určitě pohodlnější. Jeden výtah jede do pátého patra, tak přivoláváme a čekáme na druhý. Matně si vybavuju, že do výtahu dal někdo kus kartonové krabice a jednorázovou podložku, klekám si na ně, opírám se o Petra a tlačím. Jára se mě snaží trochu zpomalit, ať to víc prodýchám a chrání mi hráz. Je tam s námi ještě asi sestřička nebo PA, která zastavuje výtah, ať máme klid. Sahám na hlavičku, Jára mi popisuje, jak hlavička krásně rotuje, rotují i ramínka a čekáme na další vlnu. Myslím že ještě v průběhu porodu (ale jistá si nejsem, možná až těsně po) říkám v euforii Jáře, že je to boží. Najednou je malá na světě, Jára mi ji podává já si vyhrnuju triko a tisknu ji na sebe. Jára ji trochu otírá od krve, Petr fotí a hlásí čas 18:39. Někdo přivezl křeslo, na které jsem si i s naší Klárkou sedla a odvezli nás na porodní sál. Na sále nás Jára zabalila do dek a přinesla nahřátý polštářek. Já jsem v naprosté euforii, šťastná a nadšená z průběhu porodu, mazlím se s Klárkou, která se po chviličce přisává k prsu. Petr předává papíry. Mezitím na jedno lehké zatlačení rodím placentu, teprve pak Jára přináší nůžky a Petr stříhá pupečník. Přišel mě zkontrolovat lékař, dostala jsem methylergometrin kvůli krvácení, mám malé poranění, které není třeba šít a teď po týdnu už o něm vůbec nevím. Pak už si jen užíváme nerušený bonding při kterém za námi jen čas od času přijde Jára, jinak jsme sami.
Po dvou hodinách Jára Klárku zvážila, změřila, dala Petrovi a šli jsme na pokoj, kde jsem se osprchovala. Pak jel Petr domů, protože nebyl volný nadstandard, já přes původní plán brzkého odchodu chtěla zůstat do rána. Ještě jsem došla s Klárkou na prohlídku pediatrem, položila si ji do postele a celou noc jsem nemohla spát, jen jsem na ni koukala a vstřebávala ten úžasný krásný a nepopsatelný zážitek. Jára mi ještě někde sehnala něco k jídlu, protože jsem měla hroznej hlad.
Ráno jsem potvrdila své původní přání jít co nejdříve domů, takže kolem poledne si pro nás přijel Petr a odvezl nás domů.
Vím, že Petr by byl raději, kdybychom to stihli až na sál, nebo kdyby nemusel jet jako blázen, ale já jsem s celým porodem neskutečně spokojená. Byl to nádherný zážitek, který mi pomohl zahojit šrámy z toho prvního. A za to vděčím především Jáře, která mi během našich rozhovorů v těhotenství dodala klid a sebevědomí. Po celou dobu porodu jsem neměla pochybnosti o tom, že bychom to nezvládli, věděla jsem, že se Klárka narodí tak jak si sama vybere a již při prvním nebo druhém rozhovoru s Járou jsme probraly i variantu porodu v autě, takže jsem byla připravená na všechno. Jsem moc ráda, že jsme se mohly poznat a doufám, že to nebylo naše poslední setkání ;)

Milá Járo,

moc ti děkujeme za bezproblémový porod a tím nastavení skvělého startu rodičovství.

Neumím si představit, že bych rodila v jiné porodnici s úplně cizími lidmi. To, jakým způsobem vedeš porod od začátku do konce a jak se snažíš, aby vše šlo co nejpřirozeněji a zároveň nejlépe jak pro maminku tak pro miminko, je obdivuhodné a naprosto úžasné! Jsi skvělá profesionálka s citlivým přístupem!

Tento rok porodily tři z mých kamarádek - každá z nich prožila u porodu nebo po něm větší či menší drama. Žádná z nich nemůže říct, že porod a poporodní péče byli super. Jsem šťastná, že já to říci mohu :-)

Díky za vše
Zuzka a Ludvík a Nina

Děkuju moc! A nejvíc je to, že jsi šťastná!

A.:
Teda povím Ti, že vylezu na svět takhle děsně rychle, s tím jsem nepočítala ani já, ani nikdo z doktorů, natož mamka s taťkou. O tom, že nebylo nachystáno nic, ani nebudu vykládat. Tatínek měl ještě moře času, že jo :-) Však zbývaly ještě víc jak 3 týdny. Ale já už jsem se těšila na svět a rozhodla jsem se, že jim ve stádiu těhotenství 36+6 obrátím život.
No asi takhle. Mamka si v klidu v ložnici spala. Ale já už ne. Bylo 1:11, když jsem se asi moc protáhla, nebo co. A hádej co? No praskla ta divná voda kolem mě. Opustila mě a šla na svět přede mnou. No to se mi fakt moc nelíbilo, ale zatím jsem to nedala vědět. Ještě jsem mamku nějakou dobu nechala na pokoji. Mamku ale ta voda vzbudila. Ještě nikdy nerodila, a tak vzbudila manžela s větou: Může prasknout voda a nic víc? Asi mi praskla, ale nic se neděje. Ve 1:45 přišel na mamku nějaký divný pocit. Tak šla do sprchy, že se osprchuje. No jo. Jenže ze sprchy už lezla po 4. Strašně se jí chtělo na velkou, tak vlezla na WC, kde se 2x pročistila během asi 15 minut. Začaly kontrakce. Ale takovým fofrem, že přišly snad 3 po 3 minutách, a pak už snad jenom po minutě. No hele, Járo, to Ti byl fičák... Taťka se bál, jestli vůbec stihne sprchu on. No byl tam snad dvacet vteřin jenom. Vyletěl, popadl mamku a snažil se ji dostat do auta. Mamka sotva lezla. Hupsli do auta, že jedou do porodnice. No, taťka ještě Neratovice tolik neznal. Tak ač tam bydlíme a nemocnici máme pěšky deset minut... ne aby mamku vzal tou nejpřímější cestou... on to ještě musel trochu objet a vzít přes dvoje koleje... Asi aby mi tu cestu ven urychlil? Asi. V porodnici se na mamku podívala lékařka a řekla mamce, že je otevřená na osm. Jakože cože? Já už jdu ven! Prý měli odevzdat papíry. Papíry? Vždyť je teprve pár hodin dostali na první kontrole v porodnici a jen je doma odložili na stůl. No taťka honem jednou rukou vyplňoval papíry a mamka se už trochu svíjela. Jaká jména napsat? No Anna byla jasná. Ale na klučičím se ani nestihli domluvit. Tak tam napsal Vašek. Ne Václav, ale Vašek. No sestřičky měly z táty fakt srandu. Nějak nebyl čas řešit nesmysly, tak mamka rychle podepsala, co jí taťka dal. Snad by v tu chvíli podepsala i darování chalupy, kterou nemá... A už to mastili na porodní sál. Ani tam jsem jim moc času nedala. Mamka si klekla na zem a opřela se hlavou o postel. Taťka jí dával napít a držel jí ruku. A fakt to netrvalo dlouho a já lezla ven. U toho všeho jsi byla Ty, Járo, takže to už znáš. Bylo moc prima, že jsi na mamku vůbec nemluvila. Řekla jsi jednu zásadní větu: "Budete mít pocit, jako byste se měla pokadit." A to byla ta nejlepší věta, co jsi řekla. Mamka se uvolnila a já už mohla krásně ven. Na poslední chvilku si mamka podřepla, zády se opřela o taťku a já v klidu mohla vyrazit ven. Šlo to jak po másle, mamka nemusela ani jednou zatlačit. Vlastně jsi ji říkala, ať zpomalí. Ale protože cvičila s Aniballem, tak věděla, jak to má udělat. Byla jsem venku ve 3:47. Na to, že mamka měla první divné pocity v 1:45 to ujde. Moc jsem ji nechtěla trápit, víš. Maminka neměla absolutně žádné poranění. A vlastně si na odpočinek vyhupsla na postel jak laňka. Ty jsi byla báječná a já cítila Tvé ruce jako první. A tak jsem taky tak trochu Tvoje :-)

J.:
Naši nechtěli, aby byla ségra sama. Myslím, že dobře udělali, protože já bych taky nechtěl být sám. A tak 4,5 roku po jejím narození jsem se rozhodl, že vylezu na svět taky. Mamka byla 36+4. Lhal bych, kdybych řekl, že to mamka nečekala. Ségra taky byla dřív a mamka měla nějakou předtuchu už docela dlouho.
Mamka vstala v pět ráno s tím, že jde čůrat. Víš, ty noci maminek, co nás nosí v bříšku, musí být taky krušné. Chodila čůrat co hodinu. No ale v pět ráno toho dne začala trochu krvácet. Trochu ji to vyděsilo. Taťka po šesté vzbudil ségru, postaral se o ni a odvedl do školky. Odpoledne měla besídku. Mamka se mezitím pokoušela 3x volat do porodnice, co má dělat, ale nikdo to tam nezvedal. Tak se před osmou ráno sebrali, že se pojedou zeptat osobně. Na mamku koukla mladá a milá doktorka a řekla, že je otevřená na 3-4. A poslala ještě rodiče domů, že možná po besídce přijdou. Naši ještě nesnídali, tak sjeli výtahem do bufetu na dva chlebíčky. Mamka ale už ten druhý nedojedla, protože jí začaly kontrakce po 2 minutách. Tak se po 20 minutách v bufetu vrátili nahoru do porodnice s tím, že jí taťka domů vézt nechce. Doktorka ji znova zkontrolovala a řekla, že mamka je otevřená na 5-6. Takže ji přijali. A už jsi tam s námi byla Ty. Mamce jsi navrhla, jestli nechce teplou vanu. Nevěděla, ale zkusila ji. Rozsvítila jsi jen maličké světýlko. Já to neviděl, ale byla to svíčka? A napustila jí teplou vanu. Tu a tam ses na mamku přišla podívat, zeptat se, jestli je vše v pořádku a nechala ji tam v klidu s taťkou. Mamka začala být po asi hodině docela hlasitá. Netrvalo dlouho a Ty jsi uznala, že půjdeme na sál. Moc jsem to mamce neusnadnil, protože měla bolesti co minutu a na sál sotva dolezla. Ještě, že jste jí Ty a táta pomohli. Tam se svlékla do naha (bylo fakt horko), klekla si a opřela se o balón. Ani já jsem to mamce moc neprodlužoval. Ty jsi mamce krásně nahřívala a potahovala hráz, tak, abych mohl krásně vylézt a mamku nezranit. Moc mi to nešlo, asi jsem byl moc vepředu v pánvi. A jak mamka byla ještě dopředu opřená, tak to jí to dalo o to větší práci. Ale nakonec to zvládla. Bez keců, bez jediného zásahu, bez poranění. Mamka to dala na jedničku, ale to díky Tvé pomoci. I pro mne byly Tvé ruce to první, co jsem venku pocítil. Můžu být taky trochu Tvůj? Ségra si Tě totiž dost oblíbila, jak jsem v porodnici zjistil. No, takže když mamka přijela na kontrolu kolem osmé, kolem deváté ještě seděla v bufetu a já se narodil v 11:42, tak to snad nebylo tak se mnou hrozné, ne? Besídku mamka nestihla, byl jen taťka, kde ségře tu novinu oznámil. Holt jsem jednou brácha, tak ji asi občas zlobit budu, no :-) a začal jsem tím, že jsem Ti vlezl do besídky :-)

Mamka:
Díky Jáře vzpomínám na oba porody jenom pozitivně. Je to úžasně trpělivá a klidná bytost, která udělá maximum pro to, aby žena porodila sama, bez zásahů, bez poranění. Její klid je přesně to, co jsem potřebovala. Za to moc díky! Za obě mé zdravé děti. Dcera z roku 2014 a syn letošní z 2019.

Jsem moc ráda, že nám to spolu vyšlo... protože to tak mělo být :)

12.6.2019 nám Jára pomohla přivést na svět naši dceru Amálku. Pomohla nám nejen ten den, ale i mnohé dny před tím. Od dětství jsem si v sobě nesla velký strach z porodu, neboť už na základce nás o něm učili jako o něčem hrozném vždy spojeném s nástřihem, což přirovnávali k porcování kuřete. Prostě hrůza :D I díky tomu jsem zvažovala děti nikdy nemít, ale reprodukční potřeba přemohla tento pocit a až za pochodu jsem začala se svým strachem bojovat a to za pomoci hledání informací a přirozené cesty. Absolvovala jsem kurz hypnoporodu, který mi při samotném porodu moc nepomohl, ale pomohl mi pracovat se strachem. A pak tu byla Jára. Věděla jsem už od začátku, že nechci přijít do náhodné porodnice a spoléhat se na náladu personálu, a že chci, aby u toho byl "můj" člověk, který mě zná a ví co chci a co ne. Na Járu jsem padla vlastně náhodou a jsem za to ráda. Bylo to super! Pomohla mi zpracovat strach, vysvětlila mi, jak to bude probíhat ze strany porodnice, prošla se mnou porodní plán, který byl dodržen ve všech bodech, které se týkaly mého porodu. A jaký byl porod? Jedinečný :) 12.6. v 5:40 mi praskla voda, jinak se nic nedělo, navzdory celoživotnímu strachu z porodu jsem cítila klid, ticho před bouří. Psala jsem Jáře a ta odpověděla, že cca do 3 hodin od prasknutí vody bychom měli dorazit. Mezitím se nic moc nedělo, jen partner lehce panikařil a chtěl mě naložit do auta už v 6 :) když vedl svého syna do školky, byla jsem doma chvíli sama a bylo to super! Chvíle klidu, smíření, radosti a očekávání té velké změny. Cestou do porodnice začaly slabší kontrakce, které mi šly prodýchávat dle návodu hypnoporodu. Krátce po 9 jsme přijeli do porodnice, kde už nás Jára čekala. Ubytovali jsme se a byla jsem vyšetřená s tím, že nález se moc nelišil od toho co už jsem věděla - praskla voda a mám slabší kontrakce. Čekali jsme na pokoji co bude dál. Šlo to poměrně rychle, brzy mě kontrakce začaly zvedat z postele, musela jsem hledat vhodnou polohu a přestala to být sranda. Uklidňoval mě Járy klid. Na chvíli ale musela nutně odejít a nechat mě tam s tím, že se mě zatím ujme PA, která měla v tu chvíli službu. I jejích služeb jsme využili neboť mě bolest začala tak ochromovat, že jsem přítele požádala ať pro někoho dojde. Tato PA mi dala jakási homeopatika na bolest, pomáhala mi dýchat a poslala mě do sprchy. Ovšem taky mi řekla, ať nejsem hysterická. Kdybych mohla nebýt hysterická, tak bych nebyla. Poznámka, kterou si mohla odpustit... Sice se mi po porodu přišla omluvit, ale ani jedno situaci nijak nepomohlo. Naštěstí se Jára brzy vrátila. Ve chvíli, kdy už tělo začalo tlačit a já začala krvácet. Přišla a vyšetřila mě. Řekla mi, že je to zázrak, že už jsem úplně otevřená a jde hlavička. Hlavou mi běžely myšlenky, že mi lže, že je to blbá chvíle na to si ze mě dělat srandu, protože jen cca 40 min předtím mi ta PA ve službě hlásila otevření jen na 2cm. Nevěřila jsem tomu a nechápala jsem co je to za vtip. Nevěděla jsem jak to uchopit a asi jsem zírala dost nevěřícně, protože Jára mi řekla "Fakt, nekecám, v tomhle já nikdy nekecám" a až tehdy jsem uvěřila, že to myslí vážně a přišel ten čas. Převezli mě na sál, nevím ani jak jsem se dostala na křeslo, rodila jsem na boku. Šlo to děsně rychle. Přítel mě držel za ruku, moje tělo fungovalo samo, já byla v úžasu co se to proboha děje a pak tam byla Jára, úžasná Jára, která asi jediná věděla co se to děje :)) V určitou chvíli řekla, ať teď při kontrakci pořádně zatlačím. Přišlo mi to jako vůbec nejhorší nápad, ale věřila jsem jí, udělala jsem co řekla a v tý vteřině to skončilo. Já myslela, že ještě "pracujeme" na té hlavičce, ale ne, všechna bolest byla v tu chvilku pryč a já v rukách držela moje miminko. Krásnou, malinkou, nádhernou, úžasnou Amálku. Bylo 15:00. Ležela mi na břiše a já se koukala jak se poprvé dívá na svět, na mě, na svýho tatínka. Byla (a je) dokonalá. Placenta ani nevim kdy a jak se dostala ven. Zranění skoro žádná, žádný nástřih. Prostě žádná hrůza. :) A na závěr musím poděkovat Jáře, že věřila se mnou, že porodím přirozeně. Mám totiž dvě dělohy, uterus didelphys, a primář i lékařka ten den ve službě říkali, že si myslí, že to nepůjde. Chvíli jsem o tom začala pochybovat. Ale Jára mě podržela v tom, že se to musí zkusit, že to dopředu nemůže nikdo vědět, a že tomu musím věřit. Pomohla mi tu víru najít ve chvílích kdy jsem jí ztrácela. A tak i díky ní přišla moje dcera na svět přirozeně, tak, jak sama chtěla. Ten den mi zůstane v paměti navždy a moc Ti za něj Járo děkuju, bez Tebe by to takový nebylo.

A víš, jak já budu vzpomínat! Jsi vzorem pro ostatní! Jsem šťastná, že to vyšlo! Amálka je krásná a přeju jí, ať po Tobě zdědí Tvou odvahu!

Tak ráda na to vzpomínám! Byl to nádhernej zážitek. Pořád se mi nechce věřít, jak krásnej porod jsem zažila, i když to bylo v nemocnici. Máš na tom obrovskou zásluhu. Přemýšlela jsem, jak krásnou práci máš. Hodně náročnou, ale krásnou. Na konci je vždycky nový život...
Když si to zpětně promítám, jsem vždy v úžasu nad tím, jak umíš zkloubit naprostou profesionalitu s lidskostí a vřelostí. Od prvního setkání po těch 4 letech, co se Samík narodil, jsem měla pocit, jako bysme byly blízký kamarádky. S takovým pocitem není těžký Ti naprosto důvěřovat i v těch momentech, kdy je žena nejzranitelnější a nejcitlitvější, tedy při porodu. Byla jsem moc ráda, že jsme u toho byly jen mi 2 (a Jeff) a že se nám do toho nikdo nepletl a já mohla zůstat uvolněná a klidná (až na těch pár momentů paniky, že tu bolest nezvládnu... s čímž jsi mi taky hned citlivě pomohla).
Taky bylo skvělý, jak jsi skálopevně od začátku věřila, že po druhé jde vše hladce a rychle. Tímhle postojem jsi mi hned nakazila a já si ho dokázala udržet až do konce. A víš jak to je, člověk si tu realitu sám vytváří tím, jak to má v hlavě nastavený...

Byla bych moc ráda, kdybychom se ještě potkaly. Je mi jasný, že toho máš hodně. A že je to těžký - ty máš těch svých rodiček desítky, možná už stovky, kdežto my máme jen Tebe...

Moc Tě zdravím a objímám!

7.10.2018
Byl celkem hezky listopadovy den a my s Mareckem jeli do Tesca pro objednanou skrin a spojili to s navstevou detskeho koutku. Pak jsme dorazili domu, ze si udelame rizky. Ale zacalo me bolet bricho a zada, tak jsem si radeji lehla a uvaril Kuba. Bolest byla cca po 10 min. , ale ruzne se to menilo. Kdyz uz byly kolem 6 min, radeji jsme zavolali moji mame at prijede. Dorazila, my uz vse nastartovane, Mara akorat spinkal, ale jeste jsem si dala dalsi vanu a NAJEDNOU nic! Vsechno preslo... Jare /porod. asistentka/ jsme teda nakonec napsali, ze nic a mama u nas prespala, kdyby nahodou. Druhy den vubec nic, mama vzala Maru ven, ja si uklidila a odpo jsem si dala prochazku do Stromovky, potkala se s Ariel, Mara si pohral na hristi a domu. Porad me pobolivalo v podbrisku, ale rikala jsem si, ze to uz asi do porodu bude. Maracek nechtel tu noc vubec spinkat, a chtel me porad u sebe / potvurka, uz to vedel a citil, ze sestricka bude brzy na svete/. Lezela jsem s nim v posteli a hladila ho, nejak po 23 hod usnul. A ja jsem si sla dat vanu, nejak jsem ji potrebovala.

8.10. 2018 23:45 hod.
Potom jsem prisla do obyvaku a NAJEDNOU mi praskla voda, byla jsem prekvapena kolik vody to bylo. Trvalo nam s Kubou nekolik sekund nez nam doslo, co se deje. ZavolalI jsme babi Maki a Jare, ktera se nejprve vyptavala, aby jsme nejeli zbytecne a domluvili jsme se, ze do hodiny prijedeme, aby mi mohli dat ATB/opet pozitivni streptokok/. Kontrakce zesilovaly, ale porad to bylo zvladnutelne. V aute mi nebylo moc prijemne, jak to ruzne drncalo, ale nastesti to bylo jen 25 minut.

9.10.2018 0:45 hod.
V porodnici jsem jeste musela hned u recepce na WC, zase se telo vyprazdnovalo, tak jako u prvniho porodu. Nahore jsme se uz potkali s Jarou a natacely jsme monitor. To uz se kontrakce stupnovaly, ale hlavne mi sla bolest do zad, cehoz jsem se obavala. Po natoceni monitoru me prohledl doktor, ptal se me na nejake obecne dotazy, ale odpovidala Jara a Kuba, ja uz si sla pomalu do sveho sveta a pripravovala se na porod.. Rikal, ze jsem na 2 prsty a ze to pujde rychle. Pak jsme sli na pokoj, bohuzel nebyl jiny nez 4 luzkovy, Jara mi supr napichla kanylu, ani to nebolelo, a slo se do koupelny tam jsem sedela a prodychvala kontrakce a cekala az dokape ATB. Zajimave bylo, ze se mi zas tak do vany nechtelo, jak jsem si prala, ale sla jsem. Nechala jsem napustit jen trochu, nebyla plna a snazila se uvelebit, aby to bylo co nejpohodlnejsi - bohuzel me porad pichalo v tech zadech a mezi kontrakcemi jsem se nemohla uvolnit a odpocinout si. Vsude bylo pritmy, svitila jen solna lampa a Kuba hral nepalske pisne co jsme mela pripravene / jako u prvniho porodu/. Pomahalo mi se omyvat zinkou a mit zavrene oci. Pak prisla Jara dala mi nejaky olej na uklidneni, nepamatuji si jestli do vany nebo na bricho. A radila mi abych se mezi kontrakcemi snazila uvolnit a hybala boky, dychala semnou a rikala , ze mam brat kontrakce jako VLNY, a mezi odpocivat, Strasne mi to pomohlo, a byla jsem schopna mezi uplne vypnout a skoro az usnout a vlny krasne prodychavat. Citila jsem z Jary uplny klid a podporu, bylo to uzasne! Pak si myslim, ze me kontrolovala a uz jsem byla na 4 prsty. Z nejakeho duvodu mi to prislo, ze uz je to strasne dlouhe, ale bylo to teprve chvili.. Jen moje telo uz bylo asi pripravene, hlave ta nase holcicka. Zacala jsem s ni komunikovat a rikat ji, ze uz muze, ze na ni cekame - to mi take pomohlo, a bylo to i dost emotivni. Pak po par kontrakcich uz jsem citila vetsi tlak hlavicky a zacinala tlacit i na oblast zadku. Rikala jsem Jare, ze uz tlaci a ze bych chtela rodit a ona s klidem odpovedela, pokud to tak citis muzes zacit trochu tlacit a jeste te vysetrim. Pak zmizela a sla pripravit sal. V te chvili me prislo, ze dalsi kontrakci sama nedam, panika! Ptala jsem se Kubi - kde je? Rikal ze sla jen pripravit sal a ja na to musi se vratit! Vratila se samozrejme, a ja ji rikala, at uz nikam nechodi.

Sli jsme na sal, kde jsem se mela rozhodnout v jake pozici a kde budu rodit. Uz jsem vedela, ze na 4 urcite ne, protoze me tahlo bricho a bez rozmysleni jsem si vylezla na kozu a sedla si do klasicke polohy, jako pri vysetreni - hlavne , ze jsem vzdy rikala, takhle rodit nechci :) Prodychvala jsem kontrakce a uz citila malou vice a vice. Ale tato poloha mi kvuli zadum nebyla uplne prijemna, rekla jsem to Jare a ta mi poradila si lehnout na bok a dat si nohu nahoru. A zacala jsem tlacit, byla jsem prekvapena, ze bolest je velmi intenzivni a vse vnimam o dost vice nez u prvniho porodu. Jako kdybych si vice uvedomovala kazdy pohyb miminka a vice vse citila. Pekne jsem si behem kontrakci zarvala, Jara mi zahrivala hraz a najednou uz byla venku hlavicka. Ja si myslela, ze uz je mala venku, takze to byl trochu sok, kdyz jsem slysela, ze je venku jen hlavicka! Rikala jsem si, musim sebrat silu a Jara mi dodavala energii tim jak mi s klidem rikala pust ji dolu za chvili ji tady mate holcicku vasi, az se mi chce brecet jen si to vybavim...Poradne jsem parkrat zatlacila a byla na svete, slysela jsem ji a byla strasne dojata! Kuba taky. Jara mi ji hned podala a ja jsem si ji pritiskla k sobe, uzasny pocit, ten nejkrasnejsi na svete! Kuba se s ni take privital a udelali jsme si par fotek. Byla tak dokonala a malicka, skoro hned se prisala k prsu a dala si pak i to druhe, proste vedela. Jeste prisliy slabe kontrakce a porodila jsem placentu, ani jsem to skoro necitila. Prisel doktor a zasil me, jen 2 stehy! Mela jsem radost pri prvnim porodu jsem byla hodne sita a mela z toho strach. Jara pak malou vzala a zmerila a zvazila, je to teda poradna holka mela pres 3800g! Jara privezla vozik a jeli jsme na pokoj. Bylo rano a ja nemohla vubec spat, jen jsem na ni koukala a poslouchala jak si spokojene pobrukuje za spani. MILUJU!

Podani Kubi - tatinka:
Vnimam to celkem stejne jako Moni, Marecek nechtel vubec spat, a kdyz konecne usnul a Moni se sla vykoupat, tak jsem se tesil, ze si pustime oblibeny serial a dame si zmrzlinu. Prisla z vany do obyvaku, a muj prvni pocit byl - proc cura na zem? A pak mi to hned doslo. Nervozne jsem zacal poletovat , sbirat veci a resit babicku a Jaru najednou. Babicka dorazila behem chvilky, chudak si zrovna vzala prasek na spani asi 10 min predtim nez jsme zavolali. Mezi kontrakcemi jsme sli do auta. Dojeli jsem tam, pribehli jsme na WC a pak jsem sli za Jarkou, ktera koukala co tam delame a vynadala mi, ze jsem ji mel prece dat vedet az budeme vyjizdet. Pak jsem sli do osetrovny, kde tocili monitor a vzala si nejake papiry ode me. Moni porad chtela sundat a nandat ponozky. Pak jsem sli do koupelny /nikoliv na pokoj/ kde Moni dostala ATB pres kanylu. Behem toho Moni nekolikrat hekla , a pak se rozhodla, ze pujde do vany. Chtela podat zinku a dala si ji na oblicej, takhle lezela asi hodinu a pak se zacala otacet, a zjistila, ze to tak nejde. Jara ji vysetrila a rekla, ze to jde dobre, ze uz je na 4 prsty. A moni rikala, ze uz je to dlouhy. po chvili se Jara ptala jestli uz tlaci na zadek, rikala, ze jo. Tak sla pripravit sal a ja jsem Moni osusil a sli jsme. Prisli jsem na sal, musel jsem si sundat boty. Moni si lehla na to sedatko a prozivala svoje kontrakce a lamala drzadlo na kapacky. Jara furt rikala: pust mi ji sem dolu - coz mi prislo divny, jak kdyby mela neco vyhodit. Nakonec malou porodila. Prislo mi, ze rodi malou dyl jak Marecka. Mala byla cela fialova, to me zarazilo a byla peknej macek. Okamzite se prisala na prso, a ptal jsem se jestli jsou obe v poradku. Udelali jsme supracky fotky a malou si uzivali. Pak jsme vzali Moni do pokoje, kde byla jedna pani co uz odrodila. Chvil jsem byl na pokoji s nim a pak jel uplne hotovej domu.

Je to hodně dlouhé, ale zkrátit to nešlo...

Náš společný příběh se podle mě začal psát mnohem dřív než devět měsíců před Zdendovým narozením. Je pravda, že jsem vždycky toužila po velké rodině, ale s jakousi pokorou jsem zároveň cítila, že to nezáleží tolik na mně, ale právě na těch dětech. V době, kdy jsme už měli dvě děti, jsem kolem sebe cítila „dušičku“ – jakousi energii, která byla stále u mě a měla jsem pocit, že to je naše dítě, které by chtělo k nám. Jednoho večera na konci roku 2017 jsem jí naprosto vědomě řekla: „Jestli chceš, pojď k nám.“

A toho večera se tak opravdu stalo... A asi za týden téměř čtyřletá dcera naprosto vážně řekla dědečkovi, že budeme mít miminko, že ho mám v bříšku. Nemluvili jsme s ní o tom, že bychom rádi další miminko, prostě to asi věděla... Tou dobou jsem já doufala, test jsem si dělala asi až za týden. A dva dny před plánovanou prohlídkou u lékařky mi dcera řekla: „Maminko, a to víš, že máš v bříšku miminko?“ A bylo tam... A ještě jedna zajímavá věc, moje mamka nebyla vůbec překvapená, když jsme jí oznamovali tu radostnou novinu. Prý se jí někdy ke konci roku zdál sen, že jí říkám, že budeme mít miminko. Takže to už věděla a jen čekala, až s tím opravdu přijdeme.

Oba mé předchozí porody byly krásné, ten první sice nemocniční, ale bez jediného zásahu. Ten druhý opět v porodnici, ale vědomější. A třetí porod jsem si chtěla ještě víc, proto jsme s mužem navštívili i kurz Hypnoporodu. Já už spoustu věcí věděla, ale manželovi seplo několik věcí, začal mně a přírodě důvěřovat ještě víc. Dokonce už byl připraven i na porod v autě. Pro porod jsem si vybrala stejně jako u druhé dcery porodnici v Neratovicích, i když víc než Neratovice jsem si vybrala místní porodní asistentku Járu. U mého druhého porodu nemohla být, o to víc jsem byla ráda, že to tentokrát vyjde.
Hypnoporodní techniky a vizualizace jsem trénovala tak, jak mi moje holky a únava dovolily. Poslouchala jsem relaxace, afirmace, vybarvovala jsem afirmační karty... A hlavně jsem mluvila s miminkem. Konečně jsem mluvila s miminkem. Ne k miminku, ale s miminkem. V mém okolí bylo několik případů, kdy miminka byla kp a já měla strach, aby naše dítě taky nezůstalo kp. Tedy z konce pánevního jsem strach neměla, z porodu kp taky ne, byla jsem přesvědčená, že JÁ bych porodit zvládla. Ale bála jsem se okolí, že by mě personál porodnice nenechal rodit přirozeně a že bych možná neměla sílu stát si za svým. Strach jsem pořešila na kraniosakrální biodynamice a ve 33. týdnu už byl náš chlapeček hlavičkou dolů a už tak zůstal.

Při následující terapii jsme se miminka ptaly, jak by se chtělo jmenovat. Manželovi se totiž už dlouho líbilo jméno Zdeněk, po jeho dědečkovi- Já s tím úplně nesouzněla, nebo jsem spíš potřebovala vědět, že by se to miminku líbilo. Nechtěla jsem rozhodovat o jeho jméně bez něj. Při terapii a vyslovení jména Zdenda se prý miminko „úplně rozplynulo pod rukama“. Při jiném jméně terapeutku koplo.. nebyly jsme si jisté, jak to interpretovat. A tak jsem se tam před porodem vydala znovu, vyklidnit se a zkusit to se jménem zase. A zážitky to jsou nepopsatelné – když měla terapeutka ruce na mně, miminko se mlelo, jako by si říkalo o pozornost. Ve chvíli, kdy přiložila ruce na moje břicho, rozhostil se tam úplný klid a zase se jí „rozplýval pod rukama“. to se několikrát opakovalo a v závěru jsme se opět zeptali na jméno. A tentokrát to bylo jasné, to vyklidnění a „rozplynutí“ znamenalo naprosté souznění a já cítila, že Zdenda je ta správná volba. A ne kvůli manželovi, ne kvůli dědovi, ale právě kvůli našemu Zdendovi.

Jak se blížil termín porodu a já věděla, že miminko je větší než průměr, začala jsem mít trochu starost, aby mě celou neroztrhlo, když na rozdíl od prvního porodu necvičím s Epinem... Ani jsem nemasírovala hráz, nechávala jsem to plně na přírodě. Dva dny před termínem mělo miminko odhad 4100 +- 600 gramů. Takže „víme vše, totiž že nevíme nic“. Jára mě ale na svých poradnách uklidňovala, že to zvládnu. Její poradny byly skvělé, zaměstnala obě naše holky a ty mi potom měřily tlak a břicho a kontrolovaly moč každý den.
Termín minul, byla jsem stále hodně aktivní, absolvovali jsme pohádkový les, vybírání nové sedačky... A já věřila miminku, že ví, co dělá. A že by mě příroda nenechala rodit tak velké dítě, které bych nebyla schopná porodit.

Dva dny po termínu jsme si večer otevřeli burčák. Já si dala asi tři loky, manžel se mě ptal, jestli si může dát ještě jednu skleničku nebo jestli někam v noci plánuju jet – takhle se mě ptával asi poslední týden. A já že jasně, že nic neplánuju. Šla jsem brzo spát. Jako už asi týden – co kdyby, že.

Vzbudilo mě malé učůrnutí, jehož původ mi byl úplně jasný. Přibudila jsem manžela, jestli by mi přinesl podložky. Myslela jsem, že už je tak pět, šest ráno, byla jsem krásně vyspalá. Omyl, bylo 1:00. Potom jsem mu řekla, ať spí, že kdyby něco, vzbudím ho. Vzpomněla jsem si na úryvek z materiálů Jemného zrození: Započne-li porod v noci, spěte. Tak jsem se zachumlala a zkusila to. Jenže v 1:17 přišla první vlna. A za šest minut další. A další... Tak jsem vstala a usmála se. Přesně tak jsem si vizualizovala začátek porodu. Že až mi dojde, že se něco děje, usměju se. Šla jsem dobalit věci, napsat dopis babičce a dědovi a připravit věci holkám. Vlny přicházely poměrně často, ale překvapilo mě, že už od začátku byly poměrně dlouhé. Asi půl hodiny jsem to neřešila, ale pak jsem jednu změřila. 65 sekund. Ve 2:22 jsem volala své zlaté porodní asistentce Jáře a ta mi doporučila vlézt si do vany, než přijedou prarodiče, aby byli s holkami. A pak hned jet. Třetí porod může běžet hodně rychle. Během každé vlny jsem vizualizovala nafukování balonku. To mi pomáhalo udržet pravidelný a soustředěný dech. Tři prsty k sobě – podle hypnoporodní techniky a foukat do balonku. Vždy jsem si zvolila barvu balonku a ten nafoukla a po skončení vlny ho pustila k nebi. Vzbudila jsem muže, ať volá babičce, že já nechci s nikým mluvit. Vlezla jsem si do vany, kde vlny nabraly na intenzitě. Babi s dědou měli auto v opravně, takže pro ně musel manžel dojet. Doma jsme tak zůstali samy – já ve vaně a holky v naší obrovské společné posteli. Jak jsem byla sama, ještě víc jsem se soustředila na dýchání a vizualizace. Asi za dvacet minut dorazil muž s babičkou, která se na mě snažila mluvit, ale já jsem jí dost razantně utnula. Nechtěla jsem se nechat jakkoliv rušit. V tu chvíli jí manžel vysvětloval, ať na mě nemluví, a já byla pyšná, jak při mě stojí. Mezi vlnami jsem se oblékla, dala pusu holkám a vyrazili jsme. Věděla jsem, že to jde hodně rychle a není na co čekat.

V autě jsem si lehla na levý bok dozadu a všechno mi bylo úplně jedno. Byla jsem v sobě a za těch 30 minut cesty bych to tipla tak na 7 dlouhých vln. Vždy jsem se manžela zeptala na barvu balonku a ten pak nafukovala. Jára nás už čekala v porodnici, přijeli jsme 4:00. Šla jsem na záchod a potom jsme natočili potřebný monitor. Nejdřív vleže, potom jsem se přemístila na zem na všechny čtyři. Jára nijak nerušila, jen řekla, že miminko je v pořádku a jestli chci do vany. Minulý porod jsem skoro celý strávila ve vaně, takže jsem neváhala. Ještě jsem chtěla, aby mě vyšetřila. A výsledek – na čtyři. Jen číslo. (Zpětně jsem se dopočítala, že mohlo být tak 4:30). Neřešila jsem to a vlezla si do vany.

Jenže ta teplá voda to rozjela, když se proud vody dotkl břicha, rozjela se další a další vlna. V tu chvíli jsem chytla mírné hysterčení a křikla jsem na Járu, že to má děsný grády, že to jde děsně rychle. A Jára si ke mně dřepla a řekla: „To je dobře, už tady s námi brzo bude.“ Přesně něco takového jsem potřebovala slyšet. Žádné utěšování, žádné neboj se. Ale slyšet, že všechno jde, jak má. A ta věta, že už tady s námi brzo bude, mě nakopla. Vlny chodily pořád... Pořád jsem se snažila vědomě zhluboka dýchat, ale někdy to bylo sakra těžké a já trochu propadala hysterii. Sama Jára potom říkala, že jsem se pohybovala mezi dvěma póly – na jedné straně jsem byla ponořená do sebe a jen jsem si dýchala a na druhé straně jsem jim potřebovala pořád něco říkat, třeba že se bojím nebo že to jde rychle nebo že se omlouvám... Už jsem nevydržela být ve vodě, vlny byly víc než intenzivní. A Jára, bez jakéhokoliv vyšetření, říká: „Tak pojď, pojď ho porodit.“ A na zem chystala žíněnku a prostěradla.

S její a manželovou pomocí jsem vylezla z vany, klekla si a rukama a tělem se opřela o lehátko. S každou vlnou jsem dýchala hlouběji a hlouběji a mezi vlnami jsem se pohupovala v bocích. Nebo spíš se mé tělo pohupovalo v bocích. Já nemyslela, prostě tělo dělalo, co potřebovalo. Začaly se mi klepat ruce, tak jsem si klekla a opřela se o míč, který nohama držel manžel. Křečovitě jsem se ho držela za nohavici. Snažila jsem se soustředit na nafukování balonku, cítila jsem chlapečka v celém svém těle, byla jsem ho vážně plná. Vůbec jsem netlačila. Jen jsem dýchala a nemohla se dočkat, až si budu moct sáhnout na hlavičku. Jára mi nahřívala hráz, což bylo příjemné, ale jednou jsem ji dokonce obvinila, že Zdendovi zatlačila hlavičku zpátky:) Na ten pocit, kdy byl Zdenda v porodních cestách, často vzpomínám. Sáhla jsem si na upatlanou hlavičku a to se nedá zapomenout. Nevím, jak dlouho vydýchávání trvalo, ale najednou Jára říká, že hlavička je venku. Ještě pár prodýchnutí a to krásné zamázkované miminko je venku, viděla jsem ho vyklouznout Jáře do rukou. Spalo!!!! Mělo zavřené oči. Beru ho do náruče a nechápu. Něco tak krásného. Otevřel oči a podíval se na mě. Po chvíli kouknu, jestli je to opravdu kluk. Je. Jára nás fotí a potom mi pomáhá na lehátko, jsme se Zdendou pořád spojeni.

Lehla jsem si, dala jsem si ho na prsa a zamilovávala se dál. Po dotepání jsem přestřihla pupeční šňůru a za chvilku přišly další vlny a porodila jsem i placentu. Jára mi řekla, že porod placenty je takové hřejivé pohlazení porodních cest. Placenta byla obrovská. Jára nás nechala samotné, volali jsme domů holkám, že mají bráchu. Zdéňa se narodil v 5:25, čtyři a půl hodiny od prvního signálu, asi hodinu od nálezu na čtyři cm. Doktor se přišel podívat, až když jsem měla Zdendu na sobě. Zašil drobné poranění (dva stehy, přesně v místě trhlinky z druhého porodu) a ani mě nijak nevyšetřoval dál. Po více než dvou hodinách tulení jsem se osprchovala, Zdenda mě sledoval z tátovy náruče. A šli jsme ukázat miminko pediatrům. Ten náš kluk měřil 55 cm a vážil 4420 gramů. A já si ho zase vzala a dodnes, kdy mu je 17 dní, ho skoro nikomu nedala.

Při prvním porodu jsem tlačila řízeně, při druhém jsem tlačila podle sebe, při třetím jsem netlačila vůbec. Děkuju svému tělu, své mysli, Zdendovi, manželovi a skvělé Jáře.

Jsem moc šťastná, že jsme mohli rodit obě naše holčičky s Járou. Oba porody byla velkou podporou po celou dobu procesu a zároveň z ní vyzařoval vždy klid.
U prvního porodu mi chvíli trvalo, než mi došlo jak tlačit, Jára toho moc nenamluvila(což bylo super) ale vždy když něco řekla, tak mi to v danou chvíli hodně pomohlo.

U druhého porodu jsem před termínem již byla hodně nervózní, protože jsem věděla do čeho jdu. Potkala jsem se s Járou asi na hodinku, povídaly jsme si a já odjížděla s výbornou náladou a věděla jsem, že to zvládnu. Celý porod probíhal úplně úžasně. Byli jsme v porodnici na pokoji v soukromí a klidu, kde jsme si nějakou dobu povídali( kontrakce se pořád nechtěly rozjet) tak Jára přinesla bylinkový olejíček a namasírovala mi s ním bříško, pak pokračoval manžel. Po chvíli se kontrakce rozjely. Po nějaké době jsem se zeptala Járy jestli už můžu začít tlačit a ona řekla, že když to tak cítím, tak mohu :-) přesunuli jsme se na sál a Adélka byla za 10 minut venku. Musím říct, že některé věci jsme pochopila až před druhým porodem, ale o to byl druhý porod krásnější a méně bolestivý.
Děkujeme
Míša, Standa, Izabelka a Adélka

Ač to byl druhý porod a první se mi nezdál zas tak špatný, rozhodla jsem se na doporučení oslovit Járu. Vždycky jsem chtěla rodit co nejpřirozeněji. Dnes mě mrzí, že jsem si před prvním porodem nevyhledala víc informací.
Celé těhotenství našeho druhého syna Mikuláška probíhalo v klidu. Dostala jsem mnoho rad od Járy, jak se na porod co nejlépe připravit. Znovu jsem přenášela (už 10. den). Přestože mi Jára radila, co všechno udělat, abychom porod urychlili, nic nepomáhalo. Měla jsem domluvený termín vyvolání porodu. V noci před tím dnem jsem měla kontrakce, které ale začaly ustávat, ale už to vypadalo, že ten den porodím. Dohodli jsme se s paní doktorkou, že pokud neporodím ten den, druhý den už přijdu na umělé vyvolání porodu. Celý den jsme s manželem chodili po Neratovicích (bydlíme v Praze) a čekali, až budou kontrakce pravidelné. Odpoledne jsme to vzdali a jeli jsme domů. Bylo to hrozně vyčerpávající, hlavně psychicky. Cestou do Prahy jsem začínala cítit silnější a pravidelnější kontrakce. Po návratu domů se ještě zesílily. Připravovali jsme se, že pojedeme zpátky. Ještě jsem si dala vanu. Potom jsem se chtěla na chvíli natáhnout a praskla mi voda. Bylo to pár minut a já už jsem začínala cítit tlak. Miminko už chtělo na svět. Hrozně jsem se bála, že budu muset porodit doma. Volali jsme Jáře a domluvili se, že vyrazíme do porodnice. Díky klidu, který mi Jára dodávala a díky radě, jak správně dýchat, abych oddálila porod, jsme dorazili v pořádku do porodnice. 13 minut poté, co mě paní doktorka hned po příjezdu prohlédla, jsem porodila našeho Mikuláška. Porod probíhal spontánně a přirozeně s minimálními zraněními. Byl to pro mě obrovský zážitek cítit, jak pracuje mé vlastí tělo a poslouchat jeho impulsy.
Během toho dne, co jsme chodili po Neratovicích, mě to zmáhalo a pořád nic, jsem si říkala, jestli by bývalo nebylo lepší porod vyvolat uměle a trochu to urychlit. Dnes vím, že ne. Celá ta cesta, i když byla dlouhá, měla velký smysl v tom, že bylo důležité, aby Mikulášek přišel na svět tak, jak on potřeboval. Přirozeně. Myslím, že i díky tomu je tak klidné dítě. Díky Járo, že jsi tam byla a umožnila mi prožít tak silný a krásný zážitek mého života.

https://motherinact.blogspot.cz/2017/10/jak-privadime-deti-na-svet-zamysleni.html?m=0

Tento příběh asi nebude hnedle tak krátký jak by se zdálo.
Asi začnu tím, že jsem čtvrté dítko neplánovala.
A ted to zkrátím a přijdu rovnou k porodu.... ;-)
Jsme na místě. V porodnici, kterou jsem si zvolila na svůj poslední porod.
Cestou z auta si držím břicho, jak mě všechno bolí. Mám pocit, že mi upadne celý spodek. Je mi zle od žaludku a chce se mi na velkou – ale za to může můj strach z nemocnic.
Příjem v klidu, k mému úžasu je muž se mnou, nikdo ho nikam neposlal, nevyhodil ho za dveře... na monitoru jsou vidět slabé dvě kontrakce během 30minut... "výborně... to jsem fakt potřebovala."
PA, taková mladičká a moc milá se mne ptá, jak mi je. A já že mi jdou bolesti přes záda, do třísel a do podbřišku... ona na to, že takové kontrakce moc na monitoru vidět nejsou...
Po vyšetření mladé doktorky závěr: pomalu začínáte rodit, ale jste na 1cm. Vzhledem k tomu, že je to váš čtvrtý porod a máte doporučeno od Diabetologické lékařky nepřenášet, tak uděláme příjem a domu už vás nepustíme. Ještě mě uklidňují, že jakmile se to rozeběhne, půjde to rychle... cha cha – další lež. :-D
Ubytovaná jsem na pokoji, kde spí dvě maminky a mají u sebe malá miminka. Muž tam se mnou být nesmí.
Tak co ted? "Můžu se jít ještě projít? Ne, už nikam nemůžete, už jste přijatá do péče."
S mužem si sedneme na chodbu a přemýšlíme co dál. Je pět hodin ráno.
Já to psychicky nedávám a rozbrečím se, že jsme raději měli zůstat doma... že jsem kráva pitomá a nepoznám, že rodím čtvrté dítě... :-(
Muž je naopak rád, že jsem v péči a že si mne tam ohlídají.
Muže posílám domů za dětmi a domlouváme se, že dnes si je nechá doma, abychom nemuseli řešit logistiku vyzvedávání ze školky. Já stále doufám, že ten den porodíme.
Je středa 8.6., říkám si, že krásné datum. Prví syn je 8.3. - alespoŇ by si to manžel pamatoval.
Celou středu slabé kontrakce, které rozcházím, chodím do sprchy, chatuji s holkama jak na tom jsem a vylejvám se jim, jak jsem nasraná, že hekat můžu i doma. Před očima mám svůj první porod a jeho martirium na rizikovém odd Motolské nemocnice.
Strašně mi chybí děti...
Po několika vyšetření a monitorech nález 2cm. Dr. Mi dokonce dělala UTZ, aby zjistila polohu mimča a velikost. Tvrdí mi, že dítě by nemělo mít přes 4kilča, ale dovětkem dodává, že s občas ultrazvuk odchýlí o 400gramů. Když se vyměnili směny, jiná Dr.mi na rovinu řekla, že když se to nepohne, začnou vyvolávat – moje noční můra... Psychika je na bodu mrazu...
PA jsou tam skvělé, mám prý hodně odpočívat pokud to půjde a nabírat sílu na to hlavní co mě čeká...  Z vlastní iniciativi mi jedna PA donesla nahřátý polštářek s peckama.
Opravdu mám štěstí na skvělé přátele a kamarádky... celou dobu jsem v kontaktu a pomáhá mi vykecat se jim se svou situací, tu a tam se i zasmějeme.
Se svými Anděly Verunkou a Olinkou si telefonujeme, chvílemi jim pláču, že si připadám jako idiot a nepoznám že rodím ale že mi je fakt zle..Jejich rady a slova mě staví na nohy a co se týká psychiky je mi lépe a lépe... Tímto jim převelice děkuji. :-)
Dalším moji andílci mi radí po chatu na co se zaměřit, jak stimulovat porod, jak se uvolnit a naladit na to, že opravdu jdu rodit.
Je večer a už mě nikdo nekontroluje, jen natočí monitor. Miminko se má báječně.. na monitoru opět jen slabé vlnění kontrakcí, ale spíše směšné.
PA se mě ptá, zda jak mi je, zda chci něco na spaní – prý je to neškodné a porod to nezastaví a já se vyspím.... já odmítám, nechci porod zastavit. Naštěstí na půl noci usínám.
Je čtvrtek ráno 9.6. břicho mě bolí od poslíčků. Už vím, kde všude mám rozestouplé břišní svaly... čeká mě další kontrola po vizitě - na příjmu je mladičká doktorka, která už mě vyšetřovala a dělala UTZ – prý mě vyšetří denní ošetřující lékař a prý je moc milý.
Ano, vyšetřil – nic příjemného, kdyby nebyl tak milý a ohleduplný, asi bych bolestí kopla. Zpětně si myslím, že provedl Hamiltona, ale to se můžu jen domnívat.
Jeho verdikt 2,5cm. „Fajn pane doktore, takže nález stejný jako včera?“
„Ale neeee, paní doktorka má menší prsty než já, odvětí mi doktor. Dneska porodíte.“
„No víte pane doktore, to já si myslím už od soboty.“ A to dítě ještě není na světě a už má svou hlavu, že se mu ven nechce“ - mladičká Dr. I zkušený Dr. se smějí. Mě už do smíchu moc není.
Dorazím zpět na pokoj, maminky co jsou tam s miminky se ptají tak co? No to už skoro nemluvím a chce se mi brečet, že 2,5cm a je mi zle.
Volám manželovi, aby i on moje emoce vyslechl a bulím mu do telefonu jak malá holka.
Za chvíli za mnou dorazí jedna milá PA, která ten den bude sloužit.  A tou milou a úžasnou PA je právě Jaruška Trhoňová (samozřejmě, že se to dozvídám až po porodu, že ...) Dodala mi neskutečně odvahy a hlavně mě uklidnila. ;-) Jestě jednou moc děkuji.
Ptá se mě jaké byly předchozí porody. Radí ať jedu domu. „Doma se rozrodíte a navčer přijedet zpátky...."
Já na to v slzách, že mě nikdo nikam nepustí.
„A kdo vám to může zakázat?“ Tak se běžte alespoň projít nebo si kupte dole něco dobrého na zub.“
„Až v 10,30 vám přijdu natočit monitor …"  :-)
Fajn, svlékám pyžamo a natahuju si tílko a legíny... jdu do kantýny pro něco na zub. Jen tedy cestou takové kontrakce, že jsem ráda že výtah je blízko. V kantýně je to taky veselé, aby nikdo nepoznal, že prodýchávám kontrakci. V parku je fajn, jen nevím jak sedět nebo zda si lehnout? :-D
Je mi blbě, břicho bolí, kontrakce přicházejí a odcházejí.. Udělám si tam manikůru, sežeru ten koláček a asi půjdu zpět, potřebuju si lehnout. Asi půl hodiny se belhám zpět na oddělení.
V 10,30 přiveze na pokoj monitor mladičká PA, která mne přijímala... je moc milá. Čeká s připnutím pásů až pomine kontrakce. Na monitoru se něco rýsuje, fajn konečně mi někdo uvěří že rodím, že fakt nekecám. Ale to spíš byl můj pocit, nikdo o nerození a rozbíhajícím se porodu nehlesl ani hlásku. Věřili mi a já začala věřit i jim.
Jdu do sprchy, jsem tam snad hodinu a mám pocit, že už odtamtud nevylezu. 
Musím.. přijde pro mě PA a když vidí můj stav, jde se na přípravu. 
Klystýr neodmítám, moje fobie, co kdyby... :-D Kontrakce po klystýru zesilují, nevím jak na té míse mám sedět.
Poté jdeme na monitor do přípravné koupelny, na monitoru se mi chce mezi kontrakcemi strašně spát. Dostanu první ATB na streptokoka. Vůbec si neuvědomuji, že už rodím. Stále se připravuji na to nejhorší. 
Jediná nepříjemná věc v koupelně je vůně z přechozí koupele.. Zlatá mladičká PA dělá vše možné, aby ten (pro mne smrad) vyvětrala. Dle nálezu jen na 3cm - "safra to není možný, vždyť se to stupňje... Napouští mi vanu, já stále ležím a chci spát. Je mi jedno že je to na lůžku v koupelně.Trochu si s PA povídáme a ona se ptá jaké byly předchozí porody. Také se ptá, jestli už konečně víme jméno, aby i ona věděla, kdo jí tam skoro dva dny okopával a utíkal před sondou z monitoru. "Sestřiško nevíme, my se nemůžeme s mužem dohodnout." Do papírů jsme vyplnili jen holčičí jméno.
Žádám, abych mohla zavolat manželovi. 
Přeci na tu největší práci nebudu sama. Chci ho tu mít, ať si to se mnou taky užije. 
To je kolem oběda - volám muži: "Miláčku, pojeď prosím jestli můžeš."
V kolik dorazil netuším, zdálo se mi to nekonečné. Máme to cca 45minut od domu za předpokladu, že není provoz. 
Jdu do vany, stále se PA nelíbí moje poloha. Musím si sednout a uvolnit se. Já chci naopak být opřená o vanu a houpat se v bocích. Jenže tak to mimžo nemůže sestoupit.
Ptá se mě, jak mi je a co cítím. 
"Cítím že se tělo otevírá, cítím všechny svaly. KOntrakce mi stále jdou od kříže, přes podbřišek až do třísel." Hodně cítím i břišní svaly, je to nepříjemné.
Po chvíli další monitor, to už je tam muž.. sedím na rodící podkově. PA je překvapená, jak tam sedím. "No aby ne, moje rozsahy je to jediné co mi zbylo po X telech perné dřiny a baletu." Manžel povídá "víte ona je manželka baletka." 
"Aha".
Je mi strašně příjemné jak mi PA s mužem masíruje záda v oblasti, kterou mám dost zničenou právě z tancování. Jen muž je dost hrubý, říkám si o masáž PA - drzost já vím.
Další vana - vyžaduji manželovu ruku, potřebuji se něčeho držet a něco drtit. "Jooo, mají tam mít madla." :-D 
Někde mezi tou dobou se musíme s mužem ještě domluvit, jak to uděláme s logistikou. Starší děti jsou ve školce, nejmenší je doma s mojí mamkou. Proběhne několik telefonátů, děti jsou pořešeny. Ze školky slyším paní učitelku, která nám přeje hodně štěstí a hladkuý porod. 
Další hodiny jsou stále stejné, střídání vany, monitoru, moje nadávání, že to byl hloupý nápad jít rodit.
Pouštíme si z mobilu ABBu - Mamma Mia - jen občas přes zvuk sprchy není nic slyšet. 
Ve vaně nevím jak sedět. Lámu si nárty, abych tu bolest přebila.. nějak to nepomáhá.
Mám vylézt z vany a jít na vyšetřovnu k Dr. Nemusím, přijde další PA - ta která mi ráno radila, abych jela domů. Místo Dr. mě vyšetřuje ona - z koupelny nemusím odcházet. 
Ptám se jak? "Na 6" "No doprdele, to není možný". Obě PA odchází a nechávají nás opět s mužem svému osudu.
Chce se mi brečet, kontrakce cca po půl minutě. Nenechají mne ani odpočinout. 
Zavěšuji se na muže, houpeme se v bocích, hraje nám Mamma Mia a my skoro tančíme ploužáček. Jen u toho rodíme. :-D
Další vana, ve vaně vyšetření, branka nechce zajít, čípek je dost tvrdý. V kontrakci mi PA roztahuje branku. K jejímu překvapení to bolí méně než kontrakce. Byla mila, chválila mne, jak jsem šikovná. To bylo to nejmenší při tom všem co jsem zažívala.
PA přináší čípky na změknutí čípku... prý si je můžu dát sama i ve vodě. Ptám se sama sebe, kam se to strká.. nestíhám se zeptat PA - nutí mě to přitlačovat.
Musím z vany,  PA mě chce vyšetřit a zkontrolovat mimčo. 
Jen co lehnu na lehátko vedle vany, PA mi do konečníku vrazí ty čípky. Ještě, že to udělala ona, já bych je dala jinam. :-D Dostávám druhou kapačku s ATB na streptokoka.
Mezi kontrakcemi na pár vteřin usínám, ale jen co přijde kontrakce, je mi zle, motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Nutím muže, aby mne udržel při vědomí a nenechal mne klesnout do spícího stavu. Bolesti jsou nesnesitelné, vidím všechny svaté a moje tělo začíná samo křičet.. Samotnou mě to děsí.. připadám si jako hysterka, ale nejde to potlačit. To je PA opět zpět, přivírá nám dveře od koupelny. Asi ji přivolalo moje řvaní šelmy lvice. 
Ležím na boku a tělo tlačí samo, najednou pri mírném přitlačení praske voda.. "Hurá, praskla sama". "Vidíš, poprvé ti voda praskla sama" - směje se můj muž.
To už začínám vnímat jen, že jsou v koupelně obě PA (Monika a Jarmilka) a dávají mi instrukce. "Jakmile skončí kontrakce, jdeme na sál."
Probírám se z komatu a hlásím "tak jdeme, ale bojím se, že cestou jich pár přijde". Na sál je to asi 20kroků.
Jen co jsme před sálem jde na mne kontrakce. Křičím na obě PA, které mne pomáhájí při cestě z koupelny "KONTRAKCEEEEE".
"Nevadí, jsem tu, klidně si klekněte na zem a můžete tlačit".
Před sebou vidím tu krásnou nafukovací podkovu, kterou jsem měla i v koupelně.
"Jestli skončila kontrakce tak šup na lůžko."
Ani nevím jak jsem se tam dostala, lehla jsem si okamžitě na bok, kde mi bylo příjemně i v koupelně. Tělo začíná tlačit za mne, já se jak v tranzu a nevím co se se mnou děje... řvu jak na lesy. Potřebuji si jednou nohu podložit, neudržím ji zvednutou. Levou nohu mi dávají do visu. Já tlačím dál, bohužel opět se zvuky rodící šelmy. Ani nevím kde se to ve mne bere. Cítím, jak se mi napíná celý spodek, varixy na rodidlech a bohužel i hemoroidy, se kterými bojuji celé těhotenství. 
Pálí mě celá dolní Já. V zoufalství se ptám, zda už je venku hlavička.
"Ne, ještě není". Najednou cítím, teplý obklad. PA mi dala teplou žínku na hráz a drží ji tam. A to jsem to ani neměla v por. plánu. 
Tlačení je nekonečné, jsem zoufalá, že hlava ještě není venku. Druhá PA mi koruží prsem kolem hráze a pomáhá hlavičce na svět. Najednou povídá:
"Chcete si sáhnout na hlavičku?" 
"No jasně". Krásný pocit, který mě nakopává a dávám se ze všech sil do tlačení. 
Mám pocit, že to dole celé praská a že mi lezou ven i střeva. 
Při tlačení křečovitě svírám celé opěradlo porodního lůžka, zatínám všechny svaly v těle. najednou se mou lůžko jede dolů. Po porodu jsem se dozvěděla, že jsem loktem sama stlačila čudlík na polohování. :-D  Prý se všichni divili co se to najednou děje.
Tlačím dál, najednou rup, teplá voda, hlavička je venku. 
Nastává trochu úlevy. Před očima mám videa porodů, kde se hlavička zasekne a mě se zdá nekonečné pro dítě, než se porodí i tělíčko. Je mi těch dětí líto, tak se dávám dál do boje a za stálého řevu talčím dál.. lup, je venku tělíčko. Úleva neskutečná. 
Ani nevím jak ale najednou ležím na zádech. PA mi podává mimčo, já se směju, chce se mi brečet. 
Začínám vnímat, že v místnosti je i lékař, který jen přihlíží. 
Je tam i dětská sestra, která mi oznamuje, že je mi minko v pořádku. 
Mám mimčo na svém těle, hladím ho. On řve, zdá se mi celý fialový. Ale je v pořádku. 
"jen ať si zařve, alespoň nastartuje pořádně plíce."  odvětí dětská sestra.
Dle domluvy a našeho por. plánu mi nechávají mimčo na těle. 
Čekáme až dotepe pupečních. 
Já děkuji PA, že mi pomohly. 
Po nějaké chvíli pupečník dotepal. 
"Chce tatínek přestřihnout pupení šňůru?" zeptá se PA. 
Tatínek odmítá, já se hlásím... tak stříhám za komentářů PA, abych nestřihla vedle.
Přijde Dr. - znám ho z poradny, je to primář porodního odd. Hlásí, že šití je jen na 3stehy. Já v duchu děkuji PA , která mi dobrovolně držela hráz teplou žinkou (nebo co to bylo).
Ptá se kolikáté dítě, když slyší čtvrté, jen pozvedne obočí. Poté sám povídá, že byli doma 3kluci a přidává historku o krupicové kaši a třech lžících - kdo jedl pomalu, měl hlad. :-D 
Zažíváme 2hodinový bonding, nikdo nás neruší. PA mi donesla peřinu a my si tam lebedíme s mimčem, které se hned začalo samo sápat po prsu. Hned se přisál. :-D
Nikdo nám nebere mimčo. 
Já si užívm ten uzlíček, který se mi nezdá tak malý a jsem strašně zvědavá kolik váží. 
Ty jeho ruce, to tělíčko. "Není moc veliký?" Ptám se muže.
"A jak se bude jmenovat?" "Daniel"  - i můj tatka by si to přál.
Po dvou hodinách jde muž nechat malého zvážit, PA mi pomáhá vstát a jít do sprchy na pokoj. Kouknu se  na své břicho a je nějaké malé, ale stále vypadá jako by tam jedno mimčo zapomněli  - to mi samozřejmně musel manžel taky hned vpálit.:-D 
Po sprše mi nese muž ten uzlíček a hlásí 
"Neuhodneš, víš kolik má?"
"No asi přes 4kila co? Když mi nešel prodit"
"Ano, má 4400g a 51cm. Je to zatím největší dítě co jsme rodili."
Daniel se narodil 9.6.2016 v 16:50hod. Přesně měsíc před mými narozeninami - tak snad si to bude muž pamatovat. 

PA byly skvělé, celý jejich přístup. Nic nenutily, nechali nás s mužem, chodily kontrolovat. Když si to tak zpětně promítám, sama doma bych asi neporodila.
Hlavou mi běží milion věcí a docházím k závěru, že porod se rozbíhal tak dlouho a pomalu díky velikosti miminka.
Jediné co mi je opravdu hodně líto a cítím se hodně trapně, že jsem ke konci tolik vyváděla - řvala jsem jak raněná lvice. A že jsem se PA neomluvila, že to musely poslouchat.
Budiž mi útěchou, že jsem nebyla jediná... ubytovaná jsem byla celý pobyt na pokoji, který je přímo naproti porodním sálům. A ten řev tam byl opravdu normální.
Jen já jsem překvapila sama sebe, že jsem toho řvaní schopná. Poprvé jsem si u porodu musela zařvat na celou porodnici.... :-D

Závěrem bych ráda napsala, že jsem už před porodem hlásila, že už nikdy více. Už nechci být těhotná, neschopná, protivná sama sobě (natož ostatním). Nechci rodit... to jsem tvrdila i u porodu. 
Ale teď: nevím co se ve mě hnulo, stále čekám na ten pocit naplnění, že jsme kompletní. Ale zatím se nedostavil. Dokonce jsem se přistihla, že si umím předsatvit, že mám další mimčo... No nejsem já cvok? :-D
Uvidíme co nám přinesou zítřky. Ale už tak jsme pro dost lidí blázni. ;-)
Ale já budu raději bláznem, než normální.